Říjen 2010


We are not monsters - díl 1, část 2

13. října 2010 v 18:13 | Sakura3021 a PiliKKa |  We are NOT monsters!
We are not monsters


1 díl, část druhá

"Myslíte, že budou pokoje po více lidech?" zamrkala malá blondýnka a posunula si tašku plnou učení víc na záda. Hit na ní nevěřícně koukala. Ona sama měla v kapse peněženku a tím končila, byl přece první den, neučilo se!

"To nevím… já tu vlastně nebydlím!" zamyslela se Yoko a zamyšleně naklonila hlavu na stranu.
"Jak-jak to?" pípla vyděšeně Hitomi.
"No já bydlím u nás v sídle, otčím si nepřeje, abychom tu bydleli." Vysvětlila blonďatá upírka a uculila se.
"My?"
"No já, PiliKKa a Daisuke." Objasnila.

"A vy jako chodíte domů spolu? A jak vlastně chodíte domů? Autobus jezdí přece jen jednou denně ne?" vychrlila Hitomi, což bylo při její mlčenlivosti dost divné!

"No my létáme naší soukromou helikoptérou!" odvětila Yoko ledabyle, jako by soukromou helikoptéru měl každý druhý, na kterého ukážete.
"Cože? Vy budete asi hodně bohatí co?" posbírala čelisti Miya.
"No my jsme…" Yoko chtěla vysvětlit původ svého velmi bohatého upířího klanu, ale přerušilo ji drsné chycení za rameno, jak ji někdo táhnul pryč. "Hey Daisuke, já nejsem panenka!" nafoukla se, ale chlapec ji táhnul dál a tak se nedalo nic dělat.
"Dělej, PiliKKa už čeká, nemám náladu tady bejt dlouho!" prskl její "milý bráška" a táhl jí k helikoptéře.
"Tak zítra holkýýýýýý!" vyjekla ještě Yo, než jí černovlásek strčil dopředu a společně se sestrou nenaskočil dozadu.

***

"Hm, takže to vyšlo perfektně. Já, Kaito, Ryuuki, Daiki a hmmm Leviathan..? Kdo to tak může bejt?" Mrmlal si pro sebe Aki, když přečítal rozpis u chlapeckých kolejí. "Já.." Ozvalo se zezadu. Daiki se prudce otočil a vykřikl "Levi, že ti to ale trvalo, cos tam tak dlouho dělal?!"
"Nic co by tě muselo zajímat.." Odsekl nevrle Levi a ani se na ubohého blonďáčka nepodíval. Ten se nafoukl, ale za chvilku ho to přešlo. "Domluvil bych se líp i s jezevcem než s nim.." Zamumlal, ale parta to slyšela, tak se začala hlasitě smát. Daiki se k nim přidal. Ale Levimu do smíchu nebylo. Ani nepozdravil a vydal se do pokoje. "Normálně takovej není. Asi ho něco musí žrát, protože jinak je v pohodě.." Vysvětlil Daiki a kluci jen přikývli. Pak se vydali za Levim a nasoukali se do pokoje. Byl docela prostornej. Okamžitě se začali zajímat o vybavení pokoje, které k jejich údivu bylo velice prosté. Troje palandy, byly natisknuté ke stěnám. Uprostřed zely dva velké dřevěné psací stoly na kterých ležel papír s pravidly kolejí. A na konci místnosti bylo jedno velké otevřené okno, které vedlo do zahrady. Lemovali ho tmavě modré až černé závěsy, které, ale vůbec neladili s bíle natřenými stěnami okolo. "Zabírám si horní postel..!" Vykřikl energicky Kaito a hned se vyhoupl na horní palandu. Zbylé dvě horní obsadil Daiki a Aki. Pod Daikim spal Levi, těsně u okna a pod Kaitem Ryuuki. U dveří pod Akim nikdo nespal. A v tom si Daiki uvědomil, že mu něco ušlo. "Hele, vim, že je to blbý, se takhle ptát, ale kde je Daisuke?"
"Daisuke nespí na kolejích. Spí u svýho fotříka v tom jejich obrovitánskym sídle. Každý den jeho a ty jeho ségry odváží soukromá helikoptéra domů a do školy. Chudáci, jsou tam jako ve vězení." Začal Aki, ale slova se ujal Kaito. "Chudáci dvojčata, nedivim se co se z nich stalo. Mít tak přísnýho fotříka, taky bych ho nechtěl poslouchat."
"Nechci bejt dotěrnej, ale povězte mi o Daisukem víc."
"Nějakej zvědavej ne? Ale proč by ne.." Povzdechl si Ryuuki a slova se opět ujal Aki. Levi i proti své vůli poslouchal.
"Daisuke patří do slavný upíří rodiny Watariových. Stejně jako jeho dvojče PiliKKa. Už jako malý jim otec vtloukal do hlavy, že mají bejt slušný atd.. Jenže jim se nějak nechtělo a tak trochu zvrhly. Ten jejich fotr je z nich je teď pořádně na nervy. A Daiki je prostě no.."
"..děvkař, který když si umane, že chce nějakou holku hned jí má. Padají mu k nohám jedna po druhý, za což je fakt nechápu. Stejně si s nima jenom užije a pak je vodkopne…Jendou na ty holky určitě doplatí, říkam mu to pořád.." Dodal Kaito.
"Chápu.. Vždycky jsem si myslel, že být bohatej je skvělý, ale asi není.."
"No ne s timhle otcem.." Uzavřel to Ryuuki a tim jejich debata utichla. Posunula se jiným směrem a to na téma holky…

Zpět k děvčatům:
"Takže pokoj č. 1 - Já, Saya, Murasaki a Yamada??? S těma máme bejt na pokoji, hele Sayo?" Zavolala Yuu na svou kamarádku. "Koukej s kým jsme na pokoji.." Saya mrkla na rozpis a pak si nafoukaně odfrkla. "Skvělý, kdyby tady byla tak Pili, ale néé ten její fotřík je fakt vopruz.."

No chtě nechtě se holky vydali k pokoji. Otevřeli dveře a Hitomi s Miyou už tam byly a obsadili postele i si vesele povídali. Také nebyly zrovna nadšené ze svých spolubydlících.
Pokoj byl vymalován křiklavě tyrkysovou barvou a byl vybaven velmi prostě. Troje palandy těsně u stěny, jedno velké okno na konci pokoje se žlutými závěsy a jedna společná koupelna. Uprostřed místnosti jeden velký stůl s velkou kytkou a na zemi byl tmavě modrý koberec. Postele byly povlečeny bílým prostěradlem a květinovými vzory. A pokojem se nesla jemná vůně orchidee. Yuu vydala jakýsi dávivý zvuk, kterým přesně vyjádřila co si o pokoji myslí a Saya zakroutila hlavou. "Tak tohle půjde dolů." Strhla prostěradlo z postele a nahradila ho tmavě fialovým prostěradlem, které měla z domova. "Vždy připravená.." Pomyslela si trpce Hitomi, když jí spatřila. Seděla právě na poslední palandě těsně vedle okna. Saya si všimla, že se na ní dívá tak k ní přišla. "Tohle je moje místo.." Vyštěkla prudce, ale s Hitomi to ani nepohnulo. "A co já s tím? Byla jsem tu dřív, máš tu spoustu jiných postelí."
"Ty mi odporuješ?" Zeptala se Saya a opět se ďábelsky usmála. Hitomi se prudce zvedla. V pokoji se náhle prudce ochladilo. "To ona.." Pomyslela si Myia, která seděla nad Hitomi. Saya se na Hitomi ještě dlouho povýšeně dívala,
pak si ale zase odfrkla a odebrala se za chichotající se Yuuki.
"Chtěla tě vyprovokat.." Špitla Miya.
"Já vím a taky se jí to podařilo" Odpověděla Hitomi a opět usedla na postel.
"Kéž by tady byla Yo.."
Mezitím v sídle Watariových:
"Děkujeme za svezení!" usmála se blondýnka, sotva vystoupila z létajícího stroje. Fakt, že její dva sourozenci pilota naprosto ignorovali, nepohlížela. Vyběhla za nimi, po honosných barokních schodech, kolem několika velmi starých soch. Koutkem oka na ně pohlédla. Jako malé jí naháněli strach, jako člověk se vůbec upírům nepodobala a jejich dům jí přišel sice hezký, ale nesmírně ponurý a smutný. Nikdy to tu neměla ráda. Neměla ráda tu dusnou atmosféru, kdy jí všichni oslovovali slečno Yoko-sama s rozpaky, protože nikdo nevěděl, jestli když řeknou princezno, to bude špatné. Nesnášela odtažitost jejího otčíma, nikdy ho neměla ráda a on ji taky ne, jenže takový skandál, jako že krále upírů podvedla žena, by čest rodu neunesla a tak žila Yo s nimi. Neměla ráda ty patrné rozdíly, rozškatulkování všech obyvatel domu, kdy si dvojčata dělala prakticky cokoliv a služky se báli dýchat, aby mladou princeznu nebo mladého pána neurazili.
Vzdychla si a rozeběhla se do domu. Viděla černovlásku, jak hodila batohem na komorníka a rozvalila se do křesla potaženého hedvábím. Slušně starého muže pozdravila a podala mu svou tašku, načež se s úctou posadila na pohovku, co nejdál od Daisukeho, který momentálně sledoval jednu z nových služek. Dostával hlad.
"Už jste doma?" vešel do místnosti velký, mohutný muž s přísně vyhlížejícíma očima, stejnýma jako jeho dvě děti. Všechny tři sjel pohledem. Přešel Yokiino kývnutí, Daisukeho ignoraci i Piličin arogantní úšklebek. "Jaká byla škola?" ne že by ho to snad zajímalo.
"Úžasná!" vykřikla energicky Pili a vyskočila ze sedačky. "Celej den jsme se učili, museli poslouchat toho debila starýho a dostali spoustu nových otravných spolužáků! Co myslíš, jaký to může bejt?" prskla naštvaně. Yoko chvilku přemýšlela, jak si může něco takového dovolit, ale pak nad tím mávla rukou. Tohle přece nebylo poprvé a určitě ani naposledy.
Muž nic neřekl a zmizel.
"Až budu královna první co udělám, že se přestěhuju!" prohlásila naštvaně a znova se svezla do křesla. Ozvalo se pípnutí mobilu a několikanásobná vibrace. Yoko vytáhla z kapsy telefon, rozklikla právě příchozí esemes a začetla se. Pomalu ale jistě se začala smát. Hitomi a Miya jí psali jak jsou jejich dvě nové spolubydlící strašně fajn a příjemné.
"Ach… copak ti tvoje super kámošky píšou? Ale víš co? Radši mi to neříkej, mohla bych se pozvracet!" ušklíbla se sestra a lehla si na postel. "Mám hlad… a Leviho uvidím až zítra." Postěžovala si.
"Nejsi na něm nějak moc závislá?" ozval se Daisuke a odložil rozečtené noviny.
"Co tím myslíš?" zamračila se PiliKKa a sedla si.
"Myslím, že ho nechceš jen na jídlo!" zašklebil se černovlásek.
"Vážně? A k čemu jinýmu?" přivřela oči, věděla kam míří. S Daiem měli dobrý vztah, ale jakmile došlo na Leviho všichni se klidili. Včetně Yoko, která se nenápadně prošoupávala blíž ke dveřím. Tihle dva byli schopní se kvůli němu zakousnout.. a to doslova!
"Myslím, že ho máš ráda sestřičko!" provokoval Daisuke.
"To teda rozhodně ne!" procedila skrze zaťaté upíří zoubky.
"A proč ho teda nezabiješ? Jako já ty holky hmm?" naklonil hlavu na stranu.
"Protože je daleko výhodnější mít stálí zdroj.. navíc jeho chuť je mě určená!" zamračila se.
Daisuke už dál nemluvil, přestávalo ho to bavit, celý tenhle dům.
"Je tu hrozná nuda!"
"A co s tím chceš udělat?" zeptala se černovláska a opět se tvářila normálně.
"Mohli by jsme se přestěhovat na koleje…" ušklíbl se Daisuke.
"Vždyť víš že táta to nechce… máš pravdu, táta to nechce! Myslím, že si půjdu zabalit!" uculila se.
"Myslím, že nás nepustí.. ale kdybychom byli všichni tři…" otočil zrak na Yoko, která zrovna telefonem mluvila s Hit a Miyou.
"S tím nebude problém!" kývla PiliKKa a oba vstali.
***

"Ahoj tati!" vstoupila bez zaklepání s medovým úsměvem. Zamračil se. Jeho syn postával vedle stolu, na kterém jeho dcera seděla a Yoko nesměle postávala u dveří. Znal tohle chování.
"Co chcete?" povzdechl si.
"Chtěli by jsme se přestěhovat na koleje!" usmál se na něj Dai.
"Ne to ani omylem!" zavrtěl razantně hlavou.
"Ale tati, máma říkala že je důležité začleňování upírů do společnosti a že nemáme žádné kamarády a tak.. tak chceme na koleje." Culila se dál Pili až to zdravé nebylo.
"Ale já… přece nebudu posílat helikoptéru jen kvůli jednomu dítěti!" naštval se, ale dvojčata se dál usmívala, načež Dai pravil.
"Neboj, Yoko tam taky chce, viď.. sestřičko!" vrhl na ní přísný pohled. Byl tak svému otci docela podobný.
"A-ano Takeru-san." Kývla a pousmála se. Znovu vzdychl.
"Dobře, sbalte si, Miyaki vás tam odveze!" zavrčel. "Ale budete se chovat slušně! Dělat čest svému jménu a našemu rodu! Jediná stížnost a mažete domů!!" PiliKKa mu vletěla kolem krku, ne snad z lásky, ale spíš z provokace. Všichni tři se rozeběhli do svých pokojů.
Yoko s PiliKKou už stály s nachystanými kufry před helikoptérou, ale Daisuke nikde. Yoko se mile usmívala na nevrle se tvářícího pilota. PiliKKa netrpělivě podupávala nohou. "ÁÁÁ.." Sídlem se rozlehl ženský křik. Miyakiho to nijak nerozrušilo a stejně tak ani PiliKKu. Yoko ale sklopila oči k zemi a nutila se přestat přemýšlet nad tím co její nevlastní bratr dělá. Je to pro upíry normální. Jen ona si na to pořád nemohla zvyknout. Aby řekla pravdu, vždy se živila krví zvířat a poprvé dnes ochutnala lidskou krev, ale to nikomu říct nesmí. Byla by to pro Watariovy pohroma. Daisuke se konečně objevil i se zavazadlem v ruce. Beze slova ho podal Miyakovi. "Brácho máš něco na tváři.."
"Hm..?" Zeptal se Daisuke a podíval se na PiliKKu. Poté si otřel tvář a setřel tak kapičku krve, která mu stékala po tváři. Nasedli a helikoptéra vzlétla.
Byla skoro půlnoc a helikoptéra přistála na střeše kolejí. Yoko opět poděkovala a všichni vystoupili.
Všichni se pak vydali jiným směrem. Pili s Yoko se vydali směrem k holčičím kolejím a Daisuke k chlapeckým. U ubou probíhalo přivítání stejně. Vzbudili celou ubytovnu.

Konec 2.části = konec 1.dílu

We are not monsters - díl 1, část 1

13. října 2010 v 18:10 | Sakura3021 |  We are NOT monsters!
Táák konečně jsem se dokopala k tomu to sem hodit..
Přejeme vám s PiliKKou krásné čtení..:D Snad se bude líbit ta povídku Vám, stejně tak jako se líbí i nám..
Píšeme jí hrozně rády, v podstatě jsme si tu povídku hrozně oblíbili, teda spoň já..:D
A ještě něco..:D První dílek je rozdělený na 2 části, protože text byl moc dlouhý..:D

We are not monsters
Díl 1:

"Takže.. opravdu tam chcete jet?" pozvedl obočí řidič a pohledem skenoval černovlasého kluka, co mu do napřažené ruky strkal bankovky. Jenom němě přikývl a nevrle mu vytrhl lístek. "Dobře, dobře… jedeme!" ozvalo se bum a dveře se zavřeli. Autobus se kodrcavě rozjel.
"Počkejteeee!!" ozval se výkřik a do dveří narazila postava.
"Jak jsem si myslel." Odfrkl černovlásek a kývl na řidiče. "Prosím otevřete." Muž za volantem otevřel, převzal peníze a podal mladíkovi, co vstoupil do vozu, lístek. Chlapec se zeširoka usmál a dopadl na místo vedle druhého chlapce.
"Ksooo… taky bys mi jednou mohl ten bus podržet!" prskl hned, jak dosedl a pohodil blonďatými vlasy.
"Jo a ty bys jednou mohl přijít v čas!" konstatoval nevraživě černovlásek a zadíval se z okna.
"Levi!! Já se dneska tak těším!!" usmál se blonďáček.
"Hmm…"
"Myslíš, že tam budou hezký holky?"
"Hm…."
"Já myslím, že jo! Konečně si nějakou najdu!
Chceš si taky nějakou najít Levi?"
"Hmmm.."
"Sakra Levi s tebou je zábava jak v krematoriu!" nafoukl tvářičky blonďáček a dloubl Leviho do žeber.
"Daiki! Nech mě chvíli žít!" zamračil se otráveně černovlasí a promnul si spánky. Věděl, že by na svého nejlepšího kámoše měl být příjemnější, ale za prvé ho někdy hrozně otravoval a za druhé ať řeknete tomuhle klukovi cokoliv, za chvilku už je mu to jedno a vesele si jede dál. A měl pravdu…!
"Zajímá mě jak budou lavice, to by byl přece dobrej trik sbalit holku tak, že bych si sednul vedle ní ne?"
Velmi zamyšleně si přiložil prst k ústům. Levi vypadal, že ho přizabije, ale naštěstí se ozval pískot brzd a otevírání dveří. "Vystupujeme!" vydechl nadšeně černovlásek a vystrčil Daikiho ze dveří. Jakmile se vyvalili ze dveří, autobus se prudce otočil a zmizel jim v černém tunelu za zády. Osaměli.
"Ehm Levi?" Strčil do černovláska Daiki.
"Hm?" Nadzvedl černovlásek pravé obočí, očekávajíc další stupidní dotaz svého kamaráda.
"Kudy?" Zeptal se blonďáček a nevinně se zazubil. Levi se podíval před sebe. Byly tam 3 rozcestí.
"Hm.." Zabručel..
"Hm.." Zopakoval nudící se blonďák.
"Hm.."
"Hm.."
"Necháš mě v klidu přemýšlet?!" Vykřikl černovlásek, ale blonďáček se začal bránit.
"Tohle jsem, ale nebyl já..!"
"Jo, tak kdo asi? Ty stromy? Bože Daiki, jak můžeš být tak natvrdlej.."
"hm.."
"Budeš to dělat dlouho, jako jediný se snažím používat mozek. Takže půjdeme tudy.." A ukázal na prostřední cestu.
"Hm.." Další souhlasné mručení. Levimu naskočila kapka u hlavy. Obrátil se na svého společníka a vytřeštil oči dokořán. Za Daikim stálo stvoření podobající se medvědovi, ale ať už to bylo cokoliv, rozhodně to nevěstilo nic dobrého..
"Levi? Proč na mě tak divně civíš?"
"Pššt..! Baka..!"
"Co j.." V tu chvíli se Daiki otočil.
"ÁÁ.." Vykřikl a rozeběhl se. Strhl sebou i černovláska a dal se na úprk, ovšem úplně jinou cestou než, kterou se chtěl vydat onen černovlásek.
Po 10-ti minutách:
"Pfff.." Vydechovali. Konečně se toho otravného mědvědo něco stvoření zbavili.
"Máme to ale štěstí.." Začal optimisticky Daiki, ale Levi vypěnil.
"Štěstí? Jsme někde v prdeli, ještě ke všemu sami a navíc. Jsme se ztratili! A ty říkáš, že máme štěstí?"
"Ztratili?" Zopakoval nechápavě blonďáček, ovšem po pár vražedných pohledech svého partnera změnil názor a konečně mu to docvaklo.
"Jé, my jsme se vážně ztratili, a kde je škola a holky?"
Levi se plácnul do čela.
"Kdybych tady nějakou školu viděl, nestál bych tu jako blbec…."
"Levi ty si tak chyt..ÁÁÁÁÁÁ.." Ale v tu chvíli byl blond´áček přitlačen k zemi dívčím tělem.
"Promiň, promiň!!" vypísklo stvoření vysokým hlasem a snažilo se z Daikiho slézt, ovšem ten byl napasovaný jednou rukou pod jejím tričkem, druhou pod lemem sukně a obličejem na jejích ňadrech. "Uiiii!" vykvíkla ještě o stupnici víš, což už vlastně ani nešlo a odhodila chlapce ze svých prsou. "Promi- hu!" vytřeštil oči Daiki a modrým pohledem si prohlížel dívku před sebou. Měla nádherné dlouhé blonďaté vlasy, štíhlou, hezky tvarovanou postavu, pevná ňadra. Ale nejkrásnější na ní byli oči. Teď když vyjeveně koukala na oba kluky, roztomile jiskřili, měli jasně modrou barvu. "Tak krásná…" zašeptal a natáhl k ní ruku, ale dívka začala křičet, popadla tyč, co se utrhla z kola na kterém Daikiho přejela a s výkřikem se po blonďákovi ohnala. Daiki se obratně sklonil, ale nečekal, že to dívka celé zopakuje a tak dostal přímý zásah do hlavy. "Bolíí!" postěžoval si a chytl si zraněné místo. "Uchylééé!" vykřikla a znovu ho chtěla praštit, ale před blonďáka si stoupl Levi a chytl její ruku. "Prosím neboj se, nechceme ti nic udělat!" mluvil na ní klidně a jemně pokývával hlavou.
"Kdo… kdo jste?" pípla dívka a stáhla ruku.
"Jsem Leviathan a tohle je Daiki… hledáme akademii." Pousmál se.
"A-aha. Já jsem Yoko, Yoko Ayme. Já do té školy právě mířím, půjdete se mnou, ano?" usmála se, jako by před chvílí málem nepřizabila Daikiho, co pořád vypadat umřeně. Postavila se a snažila se narovnat kolo. Daiki k ní přistoupil a s úsměvem jí chtěl pomoct, ale bohužel se k ní přiblížil moc blízko. Z čela mu ještě pořád odkapávala krev.

"Tak sladká… tak jemná…" pípla Yo a zhluboka se nadechla.
"Co jsi říkala?" otočil se k ní. Její pohled byl zastřený, nevnímala ho.
"Smím?"
"Smíš co?"
"Nebude to bolet…" špitla, ale to už na něj s pořádnou silou skočila. Daiki to nečekal a i s ní spadl na zem. "Hej, co to.." ale už to nestihl dopovědět, protože blondýnka se mocně nadechla a ostrými tesáky, které se jí bůh ví odkud objevili, se zaryla do jeho kůže. "Ouuu…" vzdychl a zavřel oči. Byl to tak zvláštní pocit. Takové divné spojení, cítil její dech, tlukot jejího srdce,…
"Díky.." šeptla a otřela si ústa.
"Co to jako mělo…" zase byl přerušen, protože Levi vzdychl a sesunul se na zem.
"Co je mu?" nechápala Yo, ale Daiki se sebral a hned ke kamarádovi doběhl.
"Nevím.. asi jen omdlel."
"Třeba se bojí krve!" napadlo Yo a naklonila se nad něj. V tu chvíli blonďák pochopil, co mu vlastně udělala.
"Tyyyy nepřibližuj se ke mně!!" vykřikl a spojil dva prsty, čímž vytvořil kříž. Yo naklonila hlavu na stranu a nechápavě ho sledovala. "Jsi upír!"
"Nepovídej! To bych bez tebe nevěděla!" ušklíbla se Yo a sehnula se k Levimu. "Radši by ho měli prohlídnout… vem ho, odneseme ho do školy!" rozhodla, počkala až si Daiki hodí černovláska na záda a pak se oba společně vydali směrem, který určila.
***

"Uhmmm…" zamumlal a pootevřel oči. Nad ním se nacházel bílý strop, kolem se nesla vůně dezinfekce, což mu zrovna nedělalo dobře.

"Konečně jsi se probudil! Už jsem myslela, že budu muset být princ a probudit svou šípkovou Růženku polibkem!" ozvalo se vedle něj posměšně a on sklopil zrak. Seděla tam ta, kterou miloval a nenáviděl zároveň. Černé vlasy jí rámovali obličej a modré oči, o kterých si vždycky myslel, že musí vidět až do duše, se vpíjeli do jeho. "Koukáš na mě, jak kdybys mě viděl poprvé!" zamračila se nespokojeně a vstala ze židle. Došla až k němu. Zmoženě zavřel a znovu otevřel oči. Hleděla na něj nic neříkajícím pohledem, neúmyslně si olizovala rty.
"Chceš?" zeptal se chladným hlasem a prsty si oddálil tričko od krku.
"Ne!" prohlásila a posadila se na okraj.
"Díky.." šeptl a zavřel oči.
"Nedělám to k kvůli tobě, ale nechci pít tvou krev když v ní máš tyhle svinstva!" kývla směrem na hadičku zapíchnutou v jeho ruce.
***

"Daiki, stůj..!" Vykřikla blondýnka a tryskem se hnala chodbou za neposedným blonďáčkem. Ten jí, ale zcela ignoroval. Jeho hlavní prioritou bylo to, jestli se jeho kamarád už konečně probral. Musí s ním vyřešit pár důležitých věcí, ale i když si to nerad přiznává, má proto i jiný důvod. Bál se jít do třídy 1.den sám! Kdo by se mu taky divil? Kousla ho upírka, omdlel mu kámoš a jak to vypadá tahle škola rozhodně není normální. Jen pohled na ní mu nahání husí kůži.
"Au, Sakra neumíš dávat pozor?" Sykl černovlasý chlapec a propaloval blonďáka nenávistnými pohledy. Daiki mu věnoval jen letmý pohled, ale běžel dál. "Sorry kámo.." Zakřičel a zmizel v další uličce. Černovlásek se na něj ještě dlouho díval, kdyby ho z myšlenek nevyrušilo další blonďaté stvoření, které kolem něj proběhlo. Věnovali si jeden jediný pohled, ale ten jasně říkal vše. "Drž se ode mě dál.." Bylo to varování. Ale na to si Yoko už dávno zvykla.
Daiki rozrazil dveře od ošetřovny a vychrlil na překvapeného černovláska salvu otázek. Ani na jednu neodpověděl, jen pozoroval jak se černovláska otočila a prohlížela si nově příchozího svýma ledovýma očima. Pak se zvedla ze svého místa a ladnou chůzí se vydala ke dveřím. Blonďáka stojícího uprostřed místnosti si ani nevšimla. Ale naopak jí upoutalo něco, co se právě vřítilo do dveří. "Daiki, říkala jsem ti ať poč.." Hlas se jí zlomil, když před sebou spatřila černovlásku. Pohled rychle stočila k zemi a uvolnila dívce prostor. "Tss.." Sykla černovláska směrem k Yoko a neustále jí pozorovala. Pak jen pohodila dlouhými uhlově černými vlasy a zmizela ve dveřích.
Yoko konečně odlepila pohled od podlahy. Atmosféra by se dala krájet, tak se Yoko jen přívětivě usmála, popošla k posteli a prolomila to tísnivé ticho "Jak se cítíš? Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit, jen..Neudržela jsem se.." Nevinně se podívala na blonďáčka, který se uklidnil a usmál se. Levi se také konečně probral z transu a odpověděl "To nic..Neomlouvej se. A už se cítím skvěle.." Nemotorně se vyhrabal z postele, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. "Ehm, kdo byla ta holka?" Konečně promluvil Daiki. Yoko se na něj podívala a řekla jakoby nic "Moje sestra, jedna z nejoblíbenějších dívek a také jedna z největších rebelek školy, PiliKKa Watari.." Levi na Yoko nechápavě pohlédl a zeptal se "Vy jste příbuzné?" Yoko kývla. "I když nevlastní. Máme stejnou matku, ale je to složité na vysvětlení, někdy vám to možná vysvětlím. Jestli si ale myslíte, že udržujeme pevné rodinné vztahy, tak se pletete. Dvojčata mě nenávidí, a matka je ráda, že se nás zbavila.."
"Dvojčata?" Tentokrát se zeptal Daiki. "No ano, ten kluk, kterého jsi potkal před chvílí na chodbě byl můj nevlastní bratr, dvojče PiliKKy a také jeden z největších děvkařů na škole, Daisuke Watari, ale dost už o nich. Jestli se nemýlím zameškali jsme první hodinu. Pokud je Levimu dobře, můžeme jít. Jistě už jste očekáváni." Usmála se. Popadla oba dva za ramena a vší silou je vystrčila ze dveří ven.
***

Otevřeli dveře přesně když dozněl zvonek na hodinu.

"A.. koukám, že pro vás je škola holubník co? Nejdřív přijdou pozdě oba Watariovi, potom k nim ještě Ayme a pak…" učitel se zarazil, byl by v nadávání pokračoval, ale oba chlapci ho zarazili. "Vy dva do téhle třídy nepatříte! Kdo jste?" posunul si brýle na nose a štěrbinou je pozoroval.
"Jsem Leviathan Deep a to je Daiki Toushiro. Jsme tu nový!"
"A proč jdete tak pozdě?" prskl učitel.
"No Levi měl takovou nehodu, udělalo se mu nevolno, tak jsme byli na ošetřovně a pak tam byla ta divná holka a narazil jsem do toho divnýho kluka a pak jsme…"
"Stačí!" zastavil blonďáčka kantor a promnul si kořen nosu. Tenhle kluk ho bude stoprocentně štvát! "Dobře… třídě jsem minulou hodinu vysvětloval, že z prvního stupně této školy se do druhého dostalo jen velmi málo žáků a proto se bude spojovat 1.A a 1.B a vznikne 1.C. Druhé třídě to taky vysvětlovali a každou chvíli by tu měli být, takže se někam posaďte a poslouchejte!" upřesnil a rozhodil rukama po třídě, aby ukázal asi dvacítku volných lavic. Levi se chtěl posadit hned do té druhé, u které stály ale Daiki ho chytl za ruku a odtáhl úplně dozadu. Yo si sedla do řady u okna úplně dozadu do rohu a znuděně hleděla z okna.
"No.. zatím než přijdou bych vám…" nestačil profesor dokončit, protože se ozvalo šoupání podrážek, mluvení a vrzání dveří. "Tak ti je vedu Kyoke-san!" usmála se blonďatá učitelka a popošoupla do třídy hlouček mladých lidí. "Fajn…" zabručel Kyoke a znovu ukázal na třídy s gestem ->posaďte se. Všichni žáci se rozeběhli aby zabrali nejlepší místo. "Ahoooj Pili!!" křičela jakási fialovovlasá dívka ode dveří a hned si ke kamarádce přisedla. Obě se okamžitě rozkecaly a pěkně nahlas se smáli.
"Watari, Hidetoshi od sebe!" ukázal na ně učitel. "Měl jsem vás loni na matiku a to co jsem zažil už znova zažít nehodlám!" rozhodl přísně, když si vzpomněl na matiku u které neslyšel nic jiného než - šminky, kluci, kalhotky, vlasy, podprsenky, sex a podobně. "Slečno Ayme, byl bych rád kdyby jste si pod svá křídla vzala jednu novou studentku, jmenuje se Hitomi Yamada, měla by dorazit každou chvíli!" kývl na blondýnku. Ale v tom do třídy vběhlo modrovlasé cosi a hned za tím druhé modrovlasé cosi.
"Co to.." kvíkl učitel.
"Dobreeej! Jsem Yuuki Botan a to je můj bratr Kaito Botan, trochu jsme zaspali co se dělo?" vyhrklo první modrovlasé cosi a pořádně se zazubilo. "A.. další dvojčata už nezvládnu!" podotkl Kyoke a tikal očima po dvou modrovlasých sourozencích. "No… někam si sedněte a utište se prosím!"
Yuu se rozhlédla po třídě. Oproti předešlým deseti minutám bylo už skoro všude plno. Pohled jí padl na velmi hezkého zelenookého, hnědovlasého chlapce, ovšem jak záhy zjistila místo vedle něj obsadil její bratr. "Ksooo!" vykvíkla otráveně a dál zkoumala místa. Jedno bylo v předposlední lavici u okna, ale ona nerada sedí sama, druhé bylo vedle blonďaté dívky v lavici hned za ní, ale ta nepřítomně koukala z okna, s tou bude nuda! Poslední místo zelo vedle černovlasé dívky, jenž seděla s nohama na stole a zrovna si lakovala a pilovala nehty. Volba byla jasná. Přehnala se přes půlku třídy a zakotvila u ní v lavici. "Yuuki Botan, ty?" Koukla na černovlásku a zamrkla dlouhými černými řasy. V očích jí
ďábelsky zajiskřilo. Černovlasá dívka si až teď všimla, že se vedle ní nachází jakási dívka. Líně se na ní otočila a odpověděla "PiliKKa Watari.." Yuu se usmála a podívala se před sebe. "perfektní.."
Kývla na PiliKKu ať se dívá. Vytáhla si růžovou žvejkačku z pusy, Naklonila se přes lavici. A vmotala jí do hustých vlasů dívky, která seděla před ní. "To nechci vidět večer.." Podotkla PiliKKa a usmála se.
"Myslím, že si budeme rozumět." Řekla Yuu a Pili se opět se usmála.

"Tak studenti, je to otravné i pro mě stále to opakovat, ale někteří z vás jsou tu poprvé a tak by
měli znát pravidla školy." Ozvalo se nesouhlasné mručení. Učitel, se ale úlisně zasmál. "Jsou pouze dvě.."
Prudce rozevřel tabuli. Ozvalo se pronikavé BUM, které způsobilo, že se všechny pohledy stočili tím směrem.
"Pravidlo č. 1 - Když si na pozemcích školy, nikdy před nikým neukazuj svou pravou podobu..!
A pravidlo č. 2 -
Když jsi na pozemcích školy, nikdy NIKOMU neříkej, kdo doopravdy jsi..!
Vítejte na střední škole určené pro nadpřirozené bytosti, žádná lidská bytost sem nesmí vstoupit, protože kolem školy panuje protilidský štít." Zakončil svůj proslov a ozval se další šum.


"Hej Levi, jsme na škole pro nadpřirozené bytosti?!" Řekl Daiki svému sousedu šeptem.
"Hm a ty se divíš? Ráno tě pokousala upírka a to ti nepřišlo divný?" Řekl jakoby nic a dál se kochal pohledem na černovlasou dívku, která živě debatovala o něčem s menší modrovláskou.
"Jo to máš pravdu, ale stejně ti to nepřejde zvláštní? Učitel říkal, že prej sem lidi nesmí.."
"Hm.."
"Levi?!"
"Jo, je to divný, ale co s tím jako mám jako dělat? Kouknem se dneska po škole, v kolik nám jede bus, a pokud budeš chtít klidně si odjeď. Ale nejdřív se rozhlídni kolem sebe, tolik žhavejch holek, který čekaj jen na tebe. Tak si užívej a přestaň s těma otravnejma otázkama."
Daiki zmlkl, ale stále si myslel své. Ale v jednom měl Levi přece jenom pravdu. Nic s tím nenadělá..
Znovu se ozvalo šoupání a otevírání dveří a do třídy vstoupila samotná ředitelka v závěsu se dvěma dívkami. "Dobrý den paní ředitelko!" usmál se zářivě Kyoke v naději na brzké povýšení.
"Dobrej! Vedu vám dvě nové studentky! Toto je Miyako Murasaki, chodila k nám na školu do třetího ročníku, ale její znalosti jsou na daleko větší úrovni a tak jsme ji povýšili k vám. Prosím přijměte ji s úctou. A toto je Hitomi Yamada, dlouhou dobu studovala doma, tak se prosím i k ní chovejte ohleduplně! To je vše, pěkně se učte děti!" usmála se a zmizela. Do třídy nakoukla blonďatá hlava malé holčičky s roztomilými culíčky a nesmělým úsměvem.
"Slečno Murasaki, prosím do té předposlední lavice tam!" ukázal učitel a přívětivě se usmál. Věděl totiž, že tahle slečna umí matematiku a takové měl on rád. "Slečno Yamada?"
Skoro celá místnost ochladla, všichni se zachumlali do svých uniforem a nechápavě na sebe koukali. Do třídy vešla krásná, dlouhovlasá dívka s jasně průzračnýma očima, byli jako kusy ledu.Stydlivě si prohlížela třídy a mrkala na nové spolužáky.
"Tak ta bude moje!" ušklíbl se černovlásek sedící uprostřed prostřední řady.
"Říkal jsi, že s holkama je utrum ne?" ušklíbl se na něj jeho soused, Kaito.
"Jo, ale tohle není holka.. tohle je kráska!... a velmi mě láká její vůně!" oblízl se černovlásek a nasadil pěkně nebezpečný úšklebek.
"Daisuke, Daisuke… ty na holky jednou dojedeš!" zavrtěl hlavou modrovlásek a ušklíbl se.
"Slečno Hitomi, sedněte si prosím dozadu ke slečně Ayme!" ukázal učitel na blondýnku, co na hnědovlasou vesele mávala. "H-hai.." pípla Hit. Měla strach, doufala, že bude sedět sama.
"Ahoj, já jsem Yoko a ty jsi Hitomi, že?" zamrkala zvesela a stiskla její ruku.
"H-hai…" přikývla.
"Neboj se mě! Já nekoušu!.. No možná někdy.." uculila se Yo a posunula se, aby měla Hitomi místo.
Hit se znovu nesměle usmála. Stále měla strach, ale něco uvnitř jí říkalo, že ta holka, která je vedle ní, možná jednou bude její kamarádka.
Konečně se ozval ten nádherný zvuk, ukončující první vyučovací hodinu.
Kyoke se vypařil jako pára nad hrncem. Nehodlal riskovat zdraví, jen aby zde přečkal přestávku.


Yoko se rozhlédla po třídě. Všichni už utvořili skupiny a bavili se jen mezi sebou. Jen jedna dívka ne. Byla to ta drobná blondýnka s milým úsměvem. Učitel jí představoval jako Miyu Murasaki. Rázným krokem se k ní vydala. Seděla zahloubaná do nějaké učebnice. Hitomi byla Yoko v patách. "Ehm Yoko? Kdo je tamto?" Zeptala se Hitomi a zamířila pohledem ke skupince u okna. Chtěla znát jméno kluka, který jí neustále pozoruje. Yoko se tam podívala a jen mávla rukou. "To jsou kamarádi Daisukeho Watariho, to je ten co
stojí uprostřed a upřeně tě pozoruje." Hitomi kývla a mírně zčervenala. Chtěla se ještě na něco zeptat, ale Yoko už mluvila s někým jiným. "Ahoj, neruším?" Zeptala se mile a upoutala tak pozornost té drobné blondýnky. "Můžu si přisednout.." Dívka mlčky přikývla. Yoko se usmála. Hitomi jí jen němě pozorovala. "Moje jméno je Yoko Ayme, a tvoje?"
"Miyako, Miyako Murasaki.." Yoko se usmála a stiskla jí ruku. "Těší mě Miyo." Miya se na ní překvapeně podívala, ale poté se taky usmála. Hitomi i když se styděla také se Miye představila. Poté začala debata. Ale přerušilo je zvonění ohlašující začátek hodiny. Holky se s Miyou rozloučili a zapluli do svých lavic.
"Hej Pili? Co to ta tvoje sestra vlastně dělá?" Špitla šeptem Saya a ukázala na skvěle se bavící Yoko.
"Kolikrát ti mám říkat, že to není moje sestra? Nezajímá mě.." A dál se věnovala svým černě nalakovaným nehtům. Saya se dál na nic neptala, protože Kyoke konečně vešel do třídy a tak mohla začít další nudná hodina.

***

"Takže…"
Ozvalo se hlučné zazvonění.
"No KONEČNĚ!" Vydechl Aki a odfoukl si pramen blonďatých vlasů z čela. Dneska to bylo fakt hrozný a to to byl první den, takže se neučili a k tomu měli jen čtyři hodiny! Co bude dělat jindy?
"Umřu!" vydechl jeho soused Ryuuki, což bylo trochu strašidelný, jako by mu četl myšlenky.

"A teď? Konečně stěhování!!" vykřikla fialovovláska a vystřelila rukou do vzduchu, až srazila Daikiho co stál vedle. "Hups.. promiň zlato!" vyplázla na něj jazyk a zmizela. Daiki si naštvaně promnul čelo a s hlasitým mrmláním vstal. "Levi pojď, jdeme! Je to tu nebezpečný a já chci už pokoj, jsem utahanej!" svěsil ramena, ruce i hlavu, takže opravdu působil unaveným dojmem.
"Já… ještě musím něco zařídit. Jdi napřed, přijdu za tebou!" zamumlal Levi a vyšel ze třídy následovaný párem ledově modrých očí.
"Super.. teď tady budu jak baka hledat, protože mi odešel organizátor!" zavyl zoufale a nerad si přiznával, že Levi je v jejich dvojici opravdu ten co mozek používá. Teď to ale vypadalo, že se bude muset spolehnout jen na sebe! "Hej kámo, co vzdycháš, seš v pohodě?" vyvalil na něj jiný chlapec modré oči. "Jo… jsem Daiki, ty?" mávl rukou a prohlížel si kluka, co mu byl vlastně docela podobný. Minimálně tedy barvou vlasů a očí.
"Jsem Aki, jdeme s klukama na ubytovnu, jdeš s náma?" usmál se zvesela a naklonil hlavu na stranu. "Jasně, že váháš!" uculil se Daiki, byl rád, že se ho někdo ujal a on se bude moct konečně ubytovat. "Super, to je Ryuuki, Kaito a Daisuke…" ukázal na tři kluky co stáli u dveří. Daiki se nejdřív pousmál na Ryuukiho, kývl na Kaita a zamračil se na Daisukeho. Ten ovšem vypadal, že ho snad ani nevidí, že kouká skrz něj. Taková arogance!
"Nesmíš si ho moc všímat, když ho neprovokuješ není tak hroznej jak vypadá!" šeptl Aki, jako by mu ty myšlenky opravdu četl.
"Joo… ten teda určitě!" ušklíbl se Daiki a oba se rozesmáli.

***

"Chjooo… Kyoke-san vůbec nemá styl, to nám nemohli dát nějakýho fešáka? Třeba blonďáčka s modrýma očima!" zasnila se Saya a uculila se.

"Jooo… někoho jako je Aki Ayano?" vyplázla na ní jazyk Yuu a šťouchla jí do žeber.
"No tak toho jsem teda vůbec nemyslela!" nafoukla se fialovlasá.
"Jasně, jasně a proto jsi o něm mlela celej den co?" přidala se k modrovlasé PiliKka.
"No dobře… možná se mi trochu líbí…" připustila. Druhé dvě dívky pozvedli obočí.
"Trochu?"
"Dobře, dobře… když on mě tak štve, úplně mě ignoruje, mě má každej rád a každýmu se líbím, jen počkejte, ještě mi bude klečet u nohou a líbat mi kotníky chlapec, to se budete divit!" vykřikla dívka, až se Pili a Yuu rozesmáli na celé kolo.
"Musím jít, uvidíme se zítra!" kývla najednou Pili a zmizela.
"Kam šla?" nechápala Yuu a hledala svou kamarádku, ale Saya ji chytila.
"Myslím, že se šla najíst!" usmála se křivě a pak obě do sebe zavěšené odešli.

***

Seběhla ze schodů. Usmála se. Seděl na zemi, opřený o bílou stěnu, která dokonale kontrastovala s jeho černými vlasy. Sledovali ji jeho chladné, přesto odevzdané oči.
"Přišel jsi…" usmála se znovu a ladnými kroky k němu došla. Nic neřekl, jen si začal rozepínat košili, ale ona se sklonila a zastavila jeho roztřesené prsty. Sama rozepla dvě malé bílé placky a odhalila bělostnou kůži jeho krku. Naklonila se až těsně k němu a zhluboka se nadechla. Milovala vůni jeho krve. Samovolně jí vyrostli velké bílé tesáky, kterými se zaryla do jeho kůže. Sykl, takovou dobu už tohle dělala, ale on si pořád nezvykl. Svěsil hlavu a opřel se hlavou o její rameno. Dopila a nechala jeho bezvládné tělo, aby se sesunulo do její náruče.
"Jen spi… ty můj malý anděly!" políbila ho do vlasů, nic netušíc, že chlapec je plně při smyslech…
kOnec 1.části

We are not monsters - obrázek k povídce + profili postav

2. října 2010 v 21:59 | Saky3021 + PiliKKa |  We are NOT monsters!
Taaak lidi, píšu novou povídku s Pili-chaaan..:D
Snad se vám bude líbit.. Inspirovalo nás anime Rosario to Vampire..:D
Recenzi nemáme..:D A první dílek by tady měl být co nejdřív..

PS: V povídce vystupují vlastní, vymyšlené postavy
Hlavní obrázek k povídce:
We are not monsters
Hlavní postavy:
Holky:
Hit-chaan
Miyaa
Pili-CHAAAN..:D
Sayaa
JÁÁ
Yuu-chaan
Kluci:
Aki
Daiki
Daisuke
Kaito
Gomene, Kaito se trochu rozmazal..:(
Levi..:D
Ty minulosti vymýšlela PiliKKa, takže pochavyl patří jí..:D Já jen udělala obrázky..:D

Toť prozatím vše..Páá