Září 2010

Stín v Srdci 4.díl

21. září 2010 v 21:21 | Saky3021 :P |  Stín v srdci
Stín v Srdci

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale slíbila jsem, že to dneska napíšu, a že se pokusím aby to bylo dlouhé.. Tak snad se mi to podařilo..:D Splnila jsem svůj slib a doufám, že se ti to bude líbit...
For Pili-chaaan...
Pro dívku, která je v mém životě důležitá a která mě vždycky dokáže rozesmát..! :D
Ps: Mám tě ráda
Díl 4 Deštná vesnice aneb kdo je další na řadě?

Fascinovaně hleděla na flašku Saké před sebou a přemýšlela. Kolikrát už tohle dělala? Nesčetněkrát.
Proč se tohle musí dít? Proč zrovna teď? Tyto otázky si kladla jednu za druhou, ale odpovědi na ně přesto nezjistila.
Někdo potichu zaklepal na dveře. Tsunade to vytrhlo z myšlenek a opět zašeptala "Dále.." Její chraplavý hlas se ještě dlouho rozléhal pustou kanceláří. Dveře se pomalu otevírali a do nich vstoupil muž. Chodil o hůlce, ale zdálo se, že mu to nevadí. Tsunade na něj upřela svůj zrak. Na chvíli nemohla uvěřit svým očím. Jen tam tak seděla a zírala na něj. Netrpělivé klapání hůlkou o podlahu v ní vyvolalo pocit nadřazenosti. Ale netrval příliš dlouho. Moc dobře věděla, jak je tento muž nebezpečný.
"Co chceš Danzou?" Řekla a snažila se zamaskovat svůj nevrlý tón. Stále si pohrávala s flaškou Saké a sledovala tmavou tekutinu jak se přelévá ze strany na stranu.
"Neboj se Tsunade, nepřišel jsem abych tě tady špehoval. Moje návštěva je prostá. Chci se zeptat na průběh mise, které se účastní i Rika Mitsumi."
Tsunade na něj hleděla překvapeně. Nikdy se na takové věci neptal. "Musí za tím být něco víc.." Pomyslela si a měřila si ho podezíravým pohledem. Pak však promluvila. "Mám jen zprávy, že sem jim podařilo najít první ze tří dívek. Dobrovolně se k nim přidala a teď se chystají vydat do Deštné vesnice. Údajně je tam klan Akasuna. Víc zpráv o nich nemám.."
"To mi stačí, jakmile budeš mít další zprávy dej mi vědět.." Odpověděl Danzou, otočil se k odchodu a zavřel za sebou dveře. Tsunade překvapila, jeho prudká odpověď. Osaměla. Opět se zahleděla na již prázdnou flašku. Položila jí na stůl. Nevěděla proč, ale mísil se v ní vztek s lítostí. Nejspíš je to tím, že démonova síla nabývá na intenzitě. Začíná ztrácet kontrolu sama nad sebou, jestli to takhle půjde dál bude mít démon dost síly na to aby prolomil to jutsu. "Prosím pospěš si Hinato, vše závisí teď jen na tom, jestli je sem dokážeš dostat.. Spoléhám na tebe.." Zašeptala a pevně sevřela flašku v ruce. Nechtěla být závislá na nikom jiném než sama na sobě. Nesnášela ten pocit bezmoci. Ozval se rachot, jak střepy dopadly na zem. Flaška se roztříštila, pod návalem síly. Podívala se na svou ruku. Malé kapičky krve se míchali s hnědými střepy. Na chvilku zahlédla svůj odraz a konečně si připomněla kdo vlastně je. Nesmí se takhle chovat. Ona je 5.Hokage vesnice skryté v listí. A její povinností je věřit ve své ninji, a hlavně v samu sebe… Protože když přestane věřit ona tak kdo bude věřit potom? Nikdo..

                                                                                  ***

Přišlo ráno a
s ním i nový den.
Mladá dívka seděla u potoku a smáčela si v něm své bosé nohy. První sluneční paprsky jí lehce zašimraly na tváři a příjemně jí zahřáli. Zadívala se do přímého slunce, které jí donutilo přivřít oči. Znovu sklopila pohled k vodě, která se nyní třpytila zlatavými slunečními paprsky. Ten pohled jí na chvilku fascinoval, proto zapomněla na své problémy, ale za chvilku byly zase zpátky. Celou noc nespala. Musela přemýšlet. Proč musí být vše tak složité? Proč o něj musela přijít? A proč se vůbec vydává na cestu, ze které ani neví jestli se vrátí živá? Je bláhová.. Tak naivní. Ale stejně jí nezbývá nic jiného.. Nemá se kam vrátit. Vzali jí přítele, domov.. Už nemá nic. Zbývá jí už jen ta pomsta. Ano pomstí se, ale proto teď musí spolupracovat. Sama to totiž nedokáže. "Daisuke.." Zašeptala jméno svého mrtvého přítele do větru. Znaly se už od dětství. Byl jako její bratr, i když vždy k němu cítila něco víc než jen přátelství.

"Mám ji..!"
"Ne, já jí mám..!"
"Mám j.."
"Au.." Postěžovala si brunetka, a mnula si bolavý zadek. Zadívala se před sebe a spatřila stejně starého chlapce. Nejspíš se srazili, když se snažila chytit tu kočku. Teď už byla stejně dávno v nedohlednu. "Promiň.." omluvil se chlapec a podával jí nataženou dlaň. Konečně si ho mohla pořádně prohlédnout. Černé vlasy měl rozčepýřené od větru a ninjovskou čelenku se znakem Mlžné vesnice měl po náhlém pádu danou nakřivo. Jeho jiskřivě tmavě modré oči jen kypěli energií a sebevědomím. "Ahoj jsem Daisuke, nechtěl jsem tě srazit, chtěl jsem jen chytit tu zatracenou kočku.."
"Jo tak to jsme asi měli stejný cíl.." Podotkla brunetka a přijala chlapcovu ruku. Když konečně stála pevně na svých nohou oprášila se a opět se na chlapce zahleděla. Její blankytně modré oči se na chvilku střetly s jeho.Byly jen děti, tak se tomu společně zasmáli.
"Taky se omlouvám, že jsem do tebe vrazila, byla to i moje vina, mé jméno je Hitomi. Hitomi Yamada.."
Jen dal ruce za hlavu a řekl "Promiň, chtěl bych si tady s tebou povídat déle, jenže sensei by nebyl moc rád, kdybych tu kočku nechytil. Takže. snad se ještě někdy potkáme Hitomi.." Usmál se zmizel za rohem uličky..

Opět se musela začít smát, jejich komickému střetu. Znovu se zahleděla na hladinu potoka a na chvilku spatřila svůj vlastní odraz. Z té malé a trochu nemotorné holky vyrostla opravdu pořádně krásná a silná kunoichi. Ale to jen díky němu. Když přišla ve válce o rodiče a domov byl to on kdo jí nabídl pomocnou ruku a rozzářil tak její život. Vlil jí do žil novou energii a ukázal jí proč je důležité žít. Naučil jí všechny techniky a umění ninjů a stal se jejím prvním opravdovým přítelem. Toho si cenila ze všeho nejvíc. Vždycky všichni tvrdili, že je divná, ale on ne. Říkal, že je jediná, která dokáže říct, co si opravdu myslí a nepřetvařuje se.
Zvedl se vítr a jemně si začal pohrávat s jejími kaštanově hnědými vlasy. Kolem ní se začaly vznášet malé lístečky. Snesly se k vodě, a lehce na ní přistály, ale nezůstali na ní dlouho, proud je sebou totiž unášel dál.. "Tak takový, je můj život..Taky je tak křehký.." Jedna osamělá slza jí stekla po tváři. Hned jí setřela. Nesmí plakat. Slíbila si to, ale náhlý proud slz nešlo zastavit. Smáčeli jí tvář. Stále na něj musela myslet. Jak jí chybělo jeho pevné objetí. Ale to je pryč. Nikdy se nevrátí a ona se s tím musí nějak vyrovnat.
"Ehm."
Z myšlenek jí vyrušil pronikavý hlas osoby, stojící opodál. Hřbetem ruky si otřela tvář a snažila se pousmát a zamaskovat tak své zarudlé oči. "Ano?" Otočila se a pohlédla na danou osobu. Stála před ní mladá ANBU. "Můžeme vyrazit?" Zeptala se bez dalšího otálení Hinata. "Čeká se jen na tebe.." Dodala a prohlížela si Hitomi podezíravým pohledem, který díky masce nebyl vidět. "samozřejmě.." Odpověděla pohotově Hitomi a zahnala ty chmurné myšlenky do kouta své mysli.
Konečně se vydali na cestu. Jejich dalším cílem byla deštná vesnice. Cestovali potichu, což bylo neobvyklé. I hyperaktivní Naruto, který byl vždy středem pozornosti tentokrát zarytě mlčel. Byl ponořen do vlastních myšlenek. Stejně jako všichni ostatní. Hinatě to vyhovovalo. U ANBU na to byla zvyklá. Jako velitelka si mohla lehce promyslet během cesty strategii a vše ostatní. Ale teď neměla o čem přemýšlet. Úkol byl prostý. Najít nejsilnějšího z klanu Akasuna a přivést ho do Konohy. Znělo to lehce, ale to Hinata ještě netušila, jak moc těžké to doopravdy bude.

Po 4 hodinách:
Z dálky se ozýval křik. Kouř jim vehnal do očí slzy, a proto se nemohli pořádně rozhlédnout. Stály před bránou do vesnice to bylo jisté, ale jak zjistili přišli příliš pozdě. "Jsou tady zase.." Povzdechl si Naruto. "Držte se pohromadě. Musíme co nejrychleji tu osobu najít. Snad nebude pozdě. Zbytečně se nemíchejte do bitvy. Nechceme být nápadní. Pokud vás někdo napadne braňte se, ale vesničanů nepo.."
"Naruto..!" Vykřikla Sakura, ale bylo pozdě. Naruto vběhl do kouřem zalité vesnice. A jeho cíl byl jasný. Ubránit tuto vesnici a její vesničany za každou cenu. Tentokrát nebude jen nečinně přihlížet. "To ještě scházelo.." Zamumlala Hinata, ale zachovala si chladnou hlavu. Rukou zadržela ostatní. Hlavou naznačila Kakashimu, aby se vydal za Narutem, ale Sakuru s Hitomi zadržela.
"Nech nás jít.." Vyštěkla Hitomi a nepřestávala se dívat na vesnici, která se zmítala v plamenech. "Ty si to stále neuvědomuješ?! Tvůj život je cennější než všechno ostatní. Pokud zemřeš ty, stane se tohle všem vesnicím. Nastane naprostý chaos. Tohle vážně chceš? Myslím si, že tvůj přítel by tohle rozhodně nechtěl…" Zašeptala Hinata a Hitomi na ní s překvapením pohlédla. V očích se jí zračili pochyby. Nevěděla co má dělat.
Ale Hinata to moc dobře věděla. "Sakuro.." Oslovila dívku stojící opodál "Ty budeš u Hitomi a snaž se na sebe moc neupozorňovat. Tvou prioritou je ochránit Hitomi za jakoukoliv cenu, rozuměla si?" Sakura přikývla. Hitomi to ale nevydržela. Chytila Hinatu za zápěstí a řekla "Dobře. Budu si dávat pozor, ale pamatuj si, nemůžeš mi zakázat, abych bojovala. Nechci aby se stalo to, co se stalo s mojí vesnicí. Nemůžu.." Hinata na to nic neřekla. Otočila se k odchodu. "Kam jdeš ty?" Zeptala se rychle Sakura.
"Najít klan Akasuna.." Odpověděla Hinata a zmizela v obláčku dýmu. Hitomi se Sakurou společně vešli do vesnice. Nepolevovali v ostražitosti, ale překvapil je naprostý chaos a panika co všude kolem panoval. Mrtvoly se povalovali po zemi. Stateční ninjové se snažili ubránit přesile, ale moc se jim to nedařilo. Nepřátelé zapalovali jeden dům za druhým a jejich hrozivý smích donutil vesničany k pláči. Nemilosrdně zabíjeli děti a nevinné ženy a v jejich černých očích se nezračilo nic jiného než touha po zabíjení. "Jsou to monstra.." Řekla Sakura a v očích jí plála nenávist. Hitomi by na tom byla stejně, ale uvědomila si jednu věc. Ti lidé za to nemůžou. Jejich duše ovládá zlo, větší než si dokážeme představit. Hitomi nenáviděla to, co sužuje jejich duše, ne je. Jeden se na ní právě hladově vrhnul, ale ona mu jediným úderem zlomila vaz. Nechtěla je zabíjet, ale nemá na vybranou. Pokud bude myslet na to, že to co dělá je špatné, nastane Doba zla a život bude ještě horší. A to nesmí dovolit. Vytasila Katanu a probíjela si cestu do středu vesnice. Sakura jí kryla záda a prozatím byly dobře sehrané. V očích jim plála odvaha. Za chvilku s zcela ztratili v davu..

***

"Nemůžu jim dovolit, aby tohle dělali.." Zašeptal a v očích mu vzplálo odhodlání. Už bylo dost bolesti. Dalšímu nepříteli podřízl hrdlo, ale stále to nestačilo. Přicházeli z každé strany. Další a další…Všude slyšel křik a pláč. Proč to udělal? Proč se sem tak bezhlavě vrhnul aniž by si něco promyslel? Proto aby zachránil to co je důležité. Budoucnost. Ano to je ono.
Najednou jich bylo mnoho. Všude kam se podíval byly nepřátelé. Uzavírali kolem něj kruh a on se jim snažil bránit. "Naruto.." Zdálo se mu to, nebo slyší svoje jméno? Nezdálo se mu to. Před ním se zjevil Kakashi a také začal bojovat. "Sensei vy.." Nemohl tomu uvěřit. Přišel mu na pomoc. "To co si udělal bylo hodně nebezpečné Naruto, ale na nějaké poučování není čas. Rika šla hledat klan Akasuna a hned jakmile ho najde dá nám znamení a my musíme vypadnout rozuměl si?" Naruto i když nerad přikývnul a poté se opět ponořil do bitvy.
Kakashiho za chvilku úplně ztratil z dohledu a opět zůstal sám. Kolem něho umírali tisíce a on se jim marně snažil pomoci. Náhle to spatřil. Na zemi seděla holčička. Plakala nad mrtvým tělem své matky. Musí jí zachránit. V hlavě neměl teď nic jiného než tento úkol. Bezhlavě se vrhnul do davu nepřátel a prodral se skrz něj až k té holčičce. Kleknul si k ní a řekl "Už je to dobré maličká. Brzo bude lépe.." Holčička se na něj podívala, ale pak začala couvat. Bála se. "Neboj se, nejsem nepřítel.." Ale ona se nebála jeho, ale toho co bylo za ním. "Po..Pozor.." Zašeptala, ale bylo pozdě. Naruto se otočil, ale viděl jen sekyru jak se snáší na jeho hlavu. Tak tohle je jeho konec? Zavřel oči. Očekával bolest, ale nic. Prudce otevřel oči a spatřil jak sekyru vyblokovala stříbrná Katana. Před něj se postavila dívka. Dlouhé černé vlasy jí spadali až k útlému pasu. Usmrtila protivníka a zahleděla se na Naruto ledově modrýma očima. Rychle vstal a poděkoval. "To já bych ti měla děkovat za to, že si zachránil to dítě. Jsem PiliKKa, Akasuna no PiliKKa a jak vidím ty nejsi odsud. Že by nám Konoha poslala posily?" Podivila se dívka a dalšímu nepříteli usekla hlavu. Jeho krev jí potřísnila oblečení, ale tomu nevěnovala pozornost. Naruto také vyblokoval další úder a poté řekl "Bohužel ne. Já a moji společníci jsme sem přišli najít klan Aka.." A v tu chvíli mu to došlo. Ale ta dívka už tam nestála. Viděl její postavu, jak se ztrácí v davu protivníků a překvapilo ho s jakou rychlostí a elegancí dívka bojuje. Nepřátel pomalu ubývalo pod jejími drtivými útoky. Neměla na sobě ani škrábanec. "Tak tohle je ona.." Ze snění ho, ale probral jeho úkol. Rychle se za ní vydal, ale cestu mu zastoupili nepřátelé. Neváhal a pustil se s nimi do boje a během chvilky je vyřídil. Pospíchal za tou dívkou, ale už jí neviděl. Ztratila se. Rozhlížel se kolem a spatřil jak se sklání nad jakousi osobou. Ale nad ní se hrozivě tyčí nepřítel s napřaženým mečem. "Poz.." Chtěl vykřiknout, ale dívka si nečekaného útoku všimla dřív a probodla mu břicho. Nepřítel se zhroutil v křečích na zem a Naruto neváhal ani minutu. Běžel za ní. Nesmí mu uniknout. Chtěla jít zase dál, ale on jí chytil za zápěstí. "Co chceš?" Vyštěkla prudce. Překvapila ho její náhlá změna nálad. Ale kdo by se divil. Kolem nich byly samí mrtvý a ona se snad má usmívat? Zakroutil hlavou ve smyslu zbavit se těch otravných myšlenek. "Jak jsem říkal, přišli jsme sem, abychom našli klan Akasuna. A ty si říkala, že si z toho klanu ne? Potřebuji aby si šla se mnou.."
"S tebou? A proč jako? Hele nezdržuj mě. Nevidíš, že potřebují pomoc? Musím jít.." Vymanila se mu ze sevření, ale Naruto se nenechal odbýt. "Kage Bunshin no Jutsu.." Zašeptal a dívku obklíčilo 10 klonů. "Chceš vědět co to je za lidi? Chceš vědět kdo je poslal a proč ničí tvojí vesnici? Všechno se dozvíš, jen prosím pojď se mnou.." Řekl pravý Naruto, ale s ní to ani nepohnulo. Stále na něj hleděla nenávistným pohledem. Nechtěl to udělat, ale musel. Přemístil se za dívku a chtěl jí udeřit, ale vyblokovala jeho úder. Jako kdyby to očekávala. Začal mezi nimi boj. "Podívej nejsem tvůj nepřítel.." Snažil se Naruto, ale ona ho stále odmítala poslouchat. "Tak proč si mě chtěl před chvílí uvést do bezvědomí, hm?"
"Protože tě potřebujeme..! Celý svět tě potřebuje…!" Vykřikl Naruto a dívka byla na chvíli překvapená. V jeho očích spatřila něco neobvyklého. Nespoutanost, odhodlání a odvahu. Obrovská odvaha se mu zračila v jeho modrých očích jako ta nikdy nezhasínající hvězda. Na něco si vzpomněla. Něco se v ní zlomilo. "Dobrá" řekla po chvilce. Narutovi se ulevilo. "Půjdu s tebou, ale ne dřív, než zachráníme tuhle vesnici.." Usmál se. Odhodlání v jeho očích ještě zesílilo. Společně se pak vydali do bitvy. Do bitvy na život a na smrt.

Začalo se stmívat. Všichni nepřátelé byly pobiti, ale nebyla to výhra. Na obou stranách byly obrovské ztráty. Přišli o vesnici. Všechny domy byly v troskách, lidé, kteří přežili tuto katastrofu marně hledali v davu mrtvol své příbuzné. PiliKKa se zahleděla na vesnici. V očích se jí zračil smutek smíchaný se zlostí. Mírně se jí zaleskly, ale nic víc. Žádná slza jí nestekla. Poslední letmý pohled na svůj bývalý domov, a pak vykročila ven. "Kde jsou ti ostatní jak si říkal?" Zeptala se Naruta s předstíranou lhostejností v hlase. "Tady.." Ozvalo se jí za zády a ona se otočila. Spatřila před sebou vysokou dívku s tmavě modrými vlasy a ANBU maskou na tváři. "dobrá práce.." Promluvila Hinata směrem na Naruta a ten se jen usmál. Nehodlala se vracet k tomu zbrklému incidentu, stejně by jí to vymlouval. Spíš se zaměřila na tu dívku před ní. Vypadala nebezpečně. Dlouhý černý plášť schovával štíhlé boky a ploché bříško vykukující zpod upnutého černého trička. U pasu se jí pohupovala dlouhá stříbrná Katana schovaná v modrém pouzdře, které skvěle ladilo s jejími ledově modrými oči. Ty oči..Vyzařovala z nich sebejistota a jakási odtažitost. Hinatě ta odtažitost připadala normální. Drží si jistý odstup. Nevěří jim.. "Jak se jmenuješ?" Zeptala se Hinata a PiliKKa prudce odsekla "Je zdvořilé, představit se první.." S Hinatou to nic neudělalo. "Mé jméno je Rika Tatsumi, jsem z Konohy a toto je tým, který mi byl na tuto misi přidělen. Představuji ti Sakuru Haruno, Kakashiho Hatakeho a.." Pohledem zabloudila k Narutovi a dodala "A Naruto Uzumaki, s kterým si jistě měla už tu čest, mrzí mě co se stalo s tvojí vesnicí a jistě máš na nás spoustu otázek. Všechny ti je samozřejmě zodpovím.." Záměrně nepředstavila Hitomi, a to právě Pilice nesedělo. "Proč mi nepředstavíš tamtu dívku?" Pohledem zabloudila k brunetce stojící opodál. "Jsem ráda, že sis toho všimla. To je Hitomi Yamada, není z této vesnice je z Mlžné, která včera stejně jako tato vesnice padla. Prosím teď mě pozorně poslouchej.." Pak se pustila do dlouhého a složitého vyprávění. Když skončila na obloze se objevil bílý měsíc, který jim společně s dohořívajícími troskami vesnice svítil do tváří.
"Takže jestli to dobře chápu, tak já a dalších 5 lidí máme zachránit svět a budeme muset bojovat proti nějakýmu démonovi? Neber mi to prosím za zlé, ale všechno mi to přijde absurdní a.."
Hitomi, která celou dobu zarytě mlčela jí, ale teď skočila do řeči "Promiň, že tě přerušuji, mám na to stejný názor jako ty, ale nechceš se pomstít? Zjistit kdo vyvraždil celou vesnici? Jak jsem od Riky slyšela více se dozvíme jakmile dojdeme do Konohy.." PiliKKa překvapeně zamrkala pak, ale pokývala hlavou stoupla si a řekla "Dobrá, půjdu s vámi… Ale nemyslete si, že jste si mě teď omotali kolem prstu. Beru na vědomí všechna rizika do kterých s vámi jdu.." Otočila se a chtěla odejít, ale Hinata jí zabrzdila. "Kam jdeš?" Prudce se zeptala a pak dodala "Ještě před úsvitem vyrážíme.."
"Do úsvitu jsem tady, ale nechte mě teď samotnou..Potřebuju si to urovnat v hlavě, mám tam zmatek.." Hinata kývla a PiliKKa se vypařila. Černá tma jí zcela pohltila a už po ní nebylo ani stopy.
"Zvláštní to dívka.." Podotkl Kakashi a stále se díval na dohořívající zbytky rozdělaného ohně. "Máme štěstí, že s námi vůbec jde, nebude lehké s ní spolupracovat. Drží si odstup, ale to mi mohlo dojít dřív.." Řekla Hinata a postavila se. "Radila bych vám, dobře se vyspěte zítra nás čeká perný den.."
Všichni kývly. Hinata také zmizela někde v lese. Potřebovala přemýšlet. V hlavě se jí totiž rodila jedna nevyřčená otázka, na kterou je odhodlaná zeptat se PiliKKy. Musí to vědět..

***

Dívka seděla na stromě a fascinovaně hleděla na zářivě bílý měsíc. Svítil jí do tváře a odhaloval tak dokonalou pleť po které teď stekla jediná slza. Třpytila se v tom měsíčním světle jako diamant a lehce jí klouzala po tváři. Nesnažila se jí setřít. Tohle byla jediná a poslední slza, kterou kdy uvidí. Jako malá už si toho vytrpěla dost. Už dávno neví co jsou to přátelé či rodina. A teď přišla i o to poslední co jí připadalo aspoň trochu důležité a co dávalo jejímu životu nějaký smysl. Co jí říkalo "Ty nejsi zabiják., ty jsi kunoichi z Deštné.." Přišla o domov a kvůli tomu teď pláče? Ne ona nepláče. Byla to jen jedna poslední slza, ale přesto v ní bylo uchované tolik bolesti. Nestávalo se moc často, že by plakala. Ne nadarmo ve vesnici říkali, že má srdce z kamene. Nic jí jen tak nerozhodí, ale dneska toho na ní bylo prostě trochu moc. Do jejího života přišli lidé co tvrdí, že je důležitá. Ona? To není možné.. Ale přesto na jejich slovech bylo něco co jí upoutalo, proto se rozhodla jít s nimi.
Pomalu zavřela oči a nechala se ukolébat ke spánku náhlým tichem..
Zítřek bude náročný…

Příště:
Kapitola 5:
PiliKKy tvrdá minulost, nečekaný útok nebo špatná souhra náhod?

Co nám odhalí PiliKKy minulost? Podaří se jim najít poslední dívku, i když neví v jaké vesnici žije?
To vše ve Stín v Srdci 5

Menší Oznamko

19. září 2010 v 16:41 | Saky3021 :P |  Denníček
Tak lidi, když se kouknete do složky povídky na kapitolovky, zjistíte, že jsem tam udělala pár změn. Když kliknete na nějakou povídku a zjistíte, že se vám tam ukáže stránka nenalezena, tak se nelekněte, znamená to jen, že jsem se rozhodla s tou danou povídkou skončit..
prostě už v té povídce nebudu pokračovat, není na to čas, ani fantazie..  mrzí mi to, ale je to tak..
Samozřejmě, že tam zůstávají mé povídky (I já mám sny, Naděje umírá poslední, Stín v Srdci, Štěstí v neštěstí 2, Konec nebo Začátek..)
Pak samozřejmě zůstávají i spoluautorské (Sasuyasha, Vampire Knight - The new Priority, Padlí Andělé.. )
A také zůstávají povídky od Yuuki (Cesta do krajiny Zazrakov a Only Hope..)


No to je vše co jsem vám prozatím chtěla sdělit..:D
Tak zase paaa..:D


Yoneechan



Pár videjek..:D

16. září 2010 v 17:05 | Saky3021 :P |  Naruto Videa
Někteří z vás, už tyto videjka někdy viděli, ale mě se líbili, tka vám je sem i přesto hodím.:D







To je vše.. Ty poslední dvě videa jsou od Kesidiii, která podle mého názoru, dělá úžasná videa..:)

Prokletá Srdce - 1. díl

5. září 2010 v 10:47 | Sakura3021 |  Naruto a Anime povídky
Prokletá Srdce

Díl 1
Nezapomeň

"Mamíí.." Vykřikla malá dívka. Padla na kolena. Slzy smáčeli její dětskou tvář. "Y..Oko.." Zaslechla matčin hlas. Prudce se otočila na svou matku ležící v kaluži krvi. V očích se jí míchala bolest s nadějí. S nadějí na záchranu. "Mamí?! Prosím neumírej, nenechávej mě tady samotnou.." Žena jí, ale nevnímala. "Pojď ke mně dítě.." Dívka se naklonila k matce. Ta ztěžka zvedla svou zakrvácenou ruku a položila jí na dívčino rameno. Svou krví tam nakreslila hvězdu. Krvavou hvězdu. "Co to.." Chtěla říct dívka, ale byla umlčena matčinými slovy. Tak bolestnými slovy. "Tohle je prokleté znamení. Nese sebou hodně zodpovědnosti. Zacházej s touto silou opatrně. A snad až vyrosteš, tak mi tohle dokážeš odpustit..Yoko.." vykašlala krev. Z blankytně modrých očí se jí řinuli slzy. Naposledy pohlédla na své dítě. Musela to udělat. Jiná možnost nebyla. Její tělo strhla prudká křeč. Poslední pevný stisk malé ručky, prudký nádech a pak jen temno. Ruka ochabla. Modré oči se zavřeli a srdce přestalo navždy bít. "Mami? Mami prober se.. Prosím." Nic. Žádný pohyb, žádná odpověď. Jen ticho, přerušované občasným křikem nočních ptáků. Pak si dívka něco uvědomila. Už NIKDY neuslyší matčin smích. Už NIKDY neucítí teplo jejího objetí. Zůstala sama. Sama v tak velkém světě. "MAMÍÍÍÍÍÍÍÍ…!" Poslední zoufalý výkřik. Začala plakat. Jedna slza za druhou stékali na bledou tvář její matky a míchali se s prvními kapkami deště. Blonďaté vlasy jí padali do obličeje, ale jí to nevadilo. Jen tam seděla. Tak sama. Pak to zaslechla. Zorničky se jí stáhly strachem. "Tak teď už zbývá jen to dítě.."
"Pojďme ho taky zabít.."
Dech se jí zastavil. Srdce měla skoro až v krku. Nasucho polkla. Jdou si pro ní. Je to její konec. Strach jí na chvíli zatemnil mysl. Pohlédla na mrtvé tělo své matky a pak na ty dvě stvůry. "Vy jste.." promluvila. Pomalu se zvedla. "Jí zabili.." Pokračovala kupředu. Sehnula se pro matčin meč. Nyní byl ale potřísněný matčinou krví. Už neplakala. Strach vystřídal vztek. Musí se pomstít. Uslyšela smích. Odporný smích. Byl tak..Nelidský. Podívala se na své rameno. Dříve krvavá hvězda potemněla. Zbarvila se do černa a začala nesnesitelně pálit. Ale tahle bolest nebyla nic ve srovnání s tím jak moc jí bolelo srdce. Jak moc bolela ztráta. Ztráta milované osoby. Prahla po pomstě. Smaragdově modré oči se zbarvili do inkoustově černé. Zastavila se a pohlédla na oblohu. Začalo hřmít. Pevně sevřela rukojeť meče a pak pohlédla na své protivníky. V očích jí plála nenávist. Rozeběhla se. Ozval se smích. Spadla na zem. Další blesk proťal oblohu. Pohlédla na své ruce. Byly potřísněné krví. Černou krví. Její oči dostaly normální barvu. Bouřka ustala. Déšť přestal. Ptáci opět vylétli z houštin aby si protáhli svá ztuhlá křídla. Zaslechla jejich křik. Pohlédla na ně a opět začala plakat. "Mami.." Zašeptala a zhroutila se v bolestivých křečích na zem..

Probudila se. Ruce se jí třásly a po celém těle jí stékal studený pot. Zase ten sen. Přivřela oči před prudkým slunečním svitem. Už bylo ráno. Vstala. Protáhla si ztuhlé svaly a prsty si prohrábla své dlouhé blonďaté vlasy. Musí se vydat na cestu. Po chvilce vyrazila. Slunce osvětlovalo její kamennou tvář a ukazovalo jí cestu. Nevěděla ani kam jde. Jen věděla, že musí pokračovat. Nesmí se zastavit. Stále musí jít vpřed. Náhle něco spatřila. Potichu jako kočka se schovala do křoví, ale hned z něj prudce vyskočila. Tomuhle musí zabránit. Rozeběhla se. Prvnímu netvorovi usekla hlavu a druhého rozpůlila. Krev jí vystříkla na tvář, ale tomu nevěnovala pozornost. Rozeběhla se jen k té malé holčičce. Plakala. Stejně jako tenkrát ona. "Už je to dobré..Už jsou pryč.." Opatrně jí objala. Dívka přestala plakat. Podívala se na ní a v tu chvíli to spatřila. Tohle nebyla obyčejná dívka. Byla stejně jako ostatní démon. "Moc pozdě.." Zasyčela a hned na to někdo vykřikl "Pozor..!" A vyblokoval úder, který jí směřoval na nechráněná záda. Hned na to uviděla jak se holčička skácela v kaluži krve na zem. "Proč?! Proč zrovna ta malá holka musela být démon?Mohla něco udělat?Mohla jí pomoct?" Podívala se na svého zachránce ovšem viděla jen černý plášť a dlouhé hnědé vlasy. Pak ucítila tupý náraz a upadla do hlubokého spánku.

***

Obrovskou opevněnou pevností se ozýval poplach. Všichni její členové si chystali své zbraně jen jedna dívka sledovala upřeně monitor. Dlouhé černé vlasy jí padali do obličeje a ona se je ani nesnažila dát pryč. Jen sledovala osobu před bránou. "Co tam proboha dělá ta dívka?" Vykřikl někdo za ní. Otočila se na něj. Jen ho zpražila pohledem, ale dál se věnovala pozorováním té dívky. "Jděte jí někdo na pomoc.." Vykřikl nějaký starší muž, zřejmě generál. Ale dívka si jen povzdechla. Stoupla si a zatleskala. Všechen ruch utichl. Všechny oči pozorovali jen jí. Také je sledovala. Pak promluvila. "Skupina 1. se připraví k bráně a jen na můj povel půjdete na pomoc jinak ne..Všichni ostatní zůstávají tady."
"Ale slečno P.." Zvedla ruku a umlčela tak generálova slova. Opět se otočila k monitoru a nepřestala na něj hledět.

Před pevností:
Mladá dívka utíkala. Modré vlasy za ní vlály jako dlouhý závoj. Ovšem na to nedbala. Doběhla přímo před bránu, ale tam jí překvapilo dalších pět nestvůr. Otočila se. Dalších šest se vynořilo zezadu. Byla obklíčená. Zhluboka se vydýchávala. Celou cestu utíkala. Nejspíš si myslí, že jí mají v pasti, ale pletou se. Celou tu dobu ona tahá za nitky. Spojila ruce dohromady a pak vykřikla "Vodní tornádo..!!" Opravdu se kolem ní začala vířit voda. Na krku se jí objevil kříž a začal pálit. Ponořila se do toho víru. A svou rukou se dotýkala čel ostatních netvorů polapených ve víru. Jakmile se dotkla jejich čel tělo zmizelo. Stvůra začala skučet a rudý plamen zmizel. Zůstala jen modrá duše. Tornádo zmizelo. Zůstali jen modrá světýlka, která poletovala kolem té dívky. Pak však jejich světla zmizela kdesi vysoko na obloze a zanechala za sebou bílou stopu. Dívka si oddechla. Usmála se, ale nevšimla si poslední nestvůry. Vyčkávala ve stínu a teď na ní zaútočila. Bylo pozdě. Nestihne to vykrýt. Uslyšela trhání látky. Pak ucítila na svých rukách krev. Svojí krev. Prudce netvora odkopla, ale pak padla na kolena. Rána byla velká a hodně krvácela. Pomalu ztrácela vědomí, když v tom jí někdo zvedl a odnesl pryč.

***

Prudké sluneční paprsky vnikli do pokoje a osvítili tak obličej blonďaté dívky. Ztěžka otevřela víčka a odhalila tak své azurově modré oči. Rozhlédla se. Ležela na posteli. Prudce se posadila a instinktivně šáhla po své zbrani. Nebyla tam. Nevěděla kde je, a ještě ke všemu byla bezbranná. Zvedla se, ale hlava se jí zamotala a tak jí nezbývalo nic jiného než se opět posadit. Připadala si jako opilá. Nezmohla se na slovo. Jen tam tak seděla a přemýšlela. Přemýšlela o svém životě. O svém bezcenném životě. Dveře se otevřeli. Pomalu upřela svůj pohled na dívku, která se objevila ve dveřích. Vytřeštila oči.Ta dívka. Připadalo jí, že jí odněkud zná. Ano, byla to ona. Dívka, která jí zachránila. Brunetka se posadila na postel a mile se na dívku usmála. "Dobré ráno ospalče.." Řekla a opět vykouzlila na své tváři úsměv. Dívka odpověděla. "Ahoj.. Kde..Kde to jsem?" pokusila se o úsměv. Ovšem zmohla se jen na ubohý škleb. "Vítej v mém bytě. Mé jméno je Hitomi Yamada. Zachránila jsem tě." Dívka na ní opět překvapeně hleděla. Nevěděla co říct. Až po chvilce znovu promluvila. Nebyla zvyklá mluvit s cizími lidmi. Všichni se jí totiž už odmalička stranili. "Děkuji ti za záchranu. Mé jméno je Yoko Ayme. Mohla by si mi prosím tě vrátit zbraň? Ráda bych odešla. Jsem už plně uzdravená…"
"Tvou zbraň ti samozřejmě vrátím. Ale nejsem si jistá, jestli v tvém stavu můžeš odejít pryč. Nebudu ti ovšem bránit…" Yoko se pousmála. Připásala si svou zbraň k bokům a pak se postavila. Ovšem zavrávorala a opět se svalila na postel. "Tak tohle nepůjde. Musíš si odpočinout…"
"Nemůžu.." Odpověděla Yoko a zahleděla se do Hitominých blankytně modrých očí. "Jsou tak podobné.." Opět se ponořila do vzpomínek. Do bolestivých vzpomínek.

***

Ozvalo se cvaknutí, jak se dveře mechanicky zavřeli. Brunetka se svezla po dveřích. Složila hlavu do dlaní. Jen tam tak seděla. Přemýšlela. Proč to dělá? Proč se tolik snaží ostatním pomáhat? Proč to dělá, i když ví, že jí stejně nikdo nebude milovat? Že, stejně nenalezne přátele? Pro ostatní bude jen zrůda.. Přebytečný hmyz, kterého je potřeba se zbavit. Jediná slza jí stekla po tváři. Okamžitě jí setřela a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Tak dost. Nebude o tom přemýšlet. Už bylo dost té bolesti. Vstala. Oprášila se a vydala se ven. Do chladné a nebezpečné noci.

***

Konečně otevřela oči. A první co spatřila byl úsměv hnědovlasého mladíka. "Konečně ses probudila. Mysleli jsme, že je po tobě.."
"Kde to jsem?" Zazněla její první slova. Nedokázala se zorientovat. "Vítej v naší pevnosti. Vítej v Rudé Pevnosti. Kdybychom nepřišli nejspíš bys nám tam vykrvácela." Opět další starostlivý úsměv. Posadila se. Zamrkala. Ovšem hned na to sebou cukla. V pravém boku ucítila tupou bolest. "Ta rána.." S chlapcovo pomocí se postavila. To už zjistila, že se nachází v nějaké hale a zvědavý pohled na ní neupírá jenom ten chlapec. "Mé jméno je Ryuuki. A tohle je Daiki, Daisuke a Ruki" Představil sebe a své přátele chlapec. Dívka zamrkala a pokusila se vstřebat dané informace. Pak se pokusila o úsměv a řekla "Těší mě. Mé jméno je Yuuki. Yuuki Botan."

***

Černovlasá dívka se svalila do měkké postele. Hodila si ruce za hlavu a zahleděla se na bílý strop. Tohle je její život. Ovšem není to to co by opravdu chtěla. Může tohle místo nazývat domovem? Možná ano, možná ne. Mockrát nad tím přemýšlela, ale odpověď nikdy nenalezla. Všichni z ní tady měli respekt. Není divu, když už v tak mladém věku získala tak vysokou pozici, že jí i samotný generál respektuje. Ale i přes svou nevrlou a občas hodně protivnou a rebelskou povahu si dokázala najít přátele. A teď přišla ta nová dívka. Neví co si o ní má myslet. Zkusí si s ní zítra promluvit. Musí zjistit co je zač.
Zavřela své oči a ponořila se do říše snů. Do říše minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

"Je tu nějaké dítě.." Vykřikli nějací vysocí muži v černých pláštích s rudým znakem hvězdy, kruhu, srpku a kříže na zádech. Ráznou chůzí zamířili k rohu místnosti a tam opravdu spatřili dítě. Sedělo nehybně vedle dvou mrtvých těl démonů a zřejmě i
vedle těl svých mrtvých rodičů.
Ta malá dívka vytřeštěně hleděla před sebe a z křišťálově modrých očí se jí řinuli slzy. "Ahoj.." Ozval se hlas. Pomalu se za ním otočila. Její dlouhé černé vlasy jí padali přes mokrý obličej. Nevnímala to. Jen překvapeně s mírně pootevřenými ústy hleděla na dvojici mužů před sebou. "Kdo jste?" Zeptala se jemným ustrašeným hláskem. Slzy na chviličku přestaly smáčet její tvář. "Jsme z Rudé Pevnosti. Přišli jsme ti na pomoc. Pověz nám co se stalo.." Vybídl jí starší z mužů. Dívka řekla "..oni..zabili mé rodiče a já.. já jsem je za to zabila.." Opět jí začali téct slzy. "To bude dobré. Neplač maličká. A jak si je zabila..?" Děvče pokrčilo rameny. Poté jen ukázalo na krvavý meč vedle sebe. Muži na nic nečekali. Podívali se na sebe a kývli na souhlas. Nabídli dívce ruku. Váhavě jí přijala. Vzali jí do náruče. Naposledy se ohlédla po mrtvolách svých rodičů. Naposledy jí skanula slza a spadla na podlahu. Poslední a jediná slza bolesti. Pak zmizela. Stejně jako vše ostatní, co kdy znala.


Příště:

Díl 2
Cesta Začala


Lidi já vim..:( :D S

4. září 2010 v 18:07 | Saky3021 |  My...
No já se vám hroozně OMLOUVÁÁÁM..!
Vůbec se o tento bloček nestaráám...!
A máte právo na to mě ukamenovat..!!

Nerada to říkám, ale blog bude muset být ČÁSTEČNĚ POZASTAVEN..!!

Mám na to hned dva důvody:
1) jsem líná a zároveň nestíhám..
2) začala škola a no.. Musím se začít snažit, víc se učit a prostě znáte to.. Škola je DĚS!

Vážně mě to mrzí, možná se to v průběhu roku změní..
Hlavně se chci ještě omluvit všem svým Sbénkům. Protože jsem na ně neměla čas..Spoustu z vás si mě nejspíš smazalo, ale chápu to.. Nebyla jsem zrovna nejlepší SB.. Takže ještě jednou promiňte..

Omlouvám se i vám všem, ale toto pozastavení neznamená, že sem nebudou přibývat povídky, jen tu nebudou tak často.. ! :D

Sayonara.. Minna-san.. :( :D

O..O