Srpen 2010

Prokletá Srdce - recenze + profili postav

27. srpna 2010 v 22:14 | sakura3021 |  Naruto a Anime povídky
Prokletá Srdce
Recenze:
Existují 4 znaky.. 4 prokleté znamení.. Půl měsíc, Kruh, kříž a hvězda..
Každý tento symbol v sobě nosí něco zvláštního..Něco tajemného, magického, ale i zlého.. Je to prokletí s kterým se buď člověk narodí nebo ho někdo prokleje.
Existují báje, pověsti či pověry..
A v jedné z nich je napsán příběh..
Pravdivý příběh..
V době kdy svět upadal do záhuby, lidi naplnila panika, zabíjeli se navzájem v nesmyslných válkách.. Z jejich nenávisti, žalu, a bolesti se zrodili démoni.. Opravdový démoni..
Temné síly zla..
Ovšem byli jen temná hmota.. Nic víc.. Nemohli páchat zlo v takovéto podobě..
Proto lidé, kteří byli na pokraji zoufalství.. Ti Kteří chtěli ukončit svůj bídný život a klidně by zaprodali svou duši ďáblu jen aby se zbavili té bolesti..Takové
to slabé a temné duše lákaly démony.. Kdokoliv se dotkl temné hmoty již nebyl člověk.. jeho srdce zachvátila temnota.. Jeho srdce přestalo bít... Oči ztratili svůj lesk.. To byli Amuti..(Lidé bez srdce..)
Obvyklý žár čisté duše se proměnil v červený plamen zuřivosti..Tito lidé byli využíváni démony. Neměli vlastní vůli.. Po světě se jich potulovali tisíce a zabíjeli nevinné lidi jen proto aby mohli ovládnout svět..V této době se také zrodila nová nad
ěje.. Objevili se totiž 4 osoby..
Osoby, které tato pověst prohlašuje za vyvolené..Za samotné Anděle seslané z nebes.. Ovšem to nebyli Andělé.. Byli to lidé..Lidé, kteří museli odmalička trpět..Byli prokletí.. každý večer museli bojovat s temnotou, která se snažila zakalit jejich srdce..
Ovšem tito lidé měli tu sílu..Sílu zachránit svět.. A opravdu se jim to podařilo..
Ale ještě než odešli stačili založit tzv. Rudou pevnost..
Každý člověk má v sobě ukrytou sílu.. Mocnou sílu..
Rudá Pevnost byla organizace, která vyhledávala ty lidi, ve kterých se tyto schopnosti probudili.. Brala si je k sobě a učila je jak se svými schopnostmi zacházet..
Uplynulo několik tisíciletí a Amuti se objevují znovu.. Ale pro
č? Proč znovu? Po čem jdou? Co chtějí? Odpověď je prostá..Chtějí najít mocnou sílu.. Sílu o které vypráví tato pověst.. Ovšem netuší, jak tato síla vypadá ani kde se nachází.. Ovšem Amuti jsou hloupá stvoření..Jsou určena k zabíjení.. Vlastně v jistém smyslu jsou to Loutky.. A někdo musí tahat za nitky..
Rudá Pevnost má také za úkol najít tuto sílu dřív než Amuti a "Loutkař.."
Ovšem nacházejí jen střípky.. Nacházejí Slova..Magická
slova.. Tyto slova tvoří věty.. Magické věty..je to jako jedna velká hádanka.. Celkem je 119 střípků slov, po celém světě.. A rudá pevnost jich má pouze 50.. Čeká je ještě dlouhá cesta.. Amuti nepřestávají zabíjet lidi..nepřestávají se jich zmocňovat.. A stejně jako před tisíci lety..Se sem vrací děti.. prokleté děti..Děti, které nosí v sobě ukryté znamení.. Kruh, Hvězda, Půl měsíc a Kříž.. Každé jedno znamení je skryté v jednom dítěti.. Ovšem ty děti netuší jak moc jsou důležité..Ony jsou jenom prokleté.. Jeden den se ale vše dozví.. Dozví se obrovské tajemství..Protože to ONI jso
u KLÍČEM k hádance..

Až přijde noc
A tvé srdce zachvátí temnota
Neboj se
Snaž se vzpomenout si
Na to kdo jsi..
Pokus se uchopit svůj osud
Pevně do svých rukou
A nikdy
Nikdy se neohlížej zpět
Protože světlo..
Světlo se jednou vrátí..
Vrátí zpět..

Profily postav:
Jméno: Daisuke Watari
Věk: 18
Povaha:
Chladný, neústupný, silný, odvážný, tichý, arogantní, vtipný, protivný, občas milý
Schopnost:
- Rychlý přesun z místa na místo i v meziprostoru.
- Když aktivuje svou schopnost, dokážou jeho oči zmrazit cokoliv co spatří..
Láska: Hitomi Yamada
Zbraň: Meč (Dai)

Jméno: Hitomi Yamada
Věk: 17
Povaha:
urážlivá, výbušná, hádavá. Hrozně citlivá, přátelská a milá. Hrozně ráda pomáhá všem svým přátelům a nenávidí, když je někdo z jejích blízkých smutný a trápí se. Je upovídaná, celkem vtipná, a ráda se baví. Miluje smích.
Živel: Vzduch
Znamení: Půl měsíc
Zbraň: Meč (Hikari)
Láska: Daisuke Watari
Jméno: Akasuna no PiliKKa
Věk: 16
Povaha:
Nespoutaná, výbušná, tvrdohlavá, energická, veselá, rozhodná, přátelská, divoká a hodně drzá, provokující a rebelská
Živel: Oheň
Znamení: Kruh
Zbraň: Katana a Pistole (Ciel)
Láska: Ruki Nagato

Jméno: Ruki Nagato
Věk: 16
Povaha:
arogantní, chladný, protivný, drzý, provokativní, ovšem když chce dokáže být neskutečně pozorný a milý
Schopnost:
-Ovládání Elektrického proudu..(Elektriky..:D)
Zbraň: Katana (Lu
ke)
Láska: Akasuna no PiliKka

Jméno: Yoko Ayme
Věk: 15
Povaha:
netrpělivá, tvrdohlavá, drzá, hlasitá, veselá, urážlivá, výbušná, občas milá a obětavá
Živel: Blesk
Znamení: Hvězda
Zbraň: Katana, Shuriken, Pistole, Meč..(Měnící se zbraň..) - Hoshiko
Láska: Daiki Toushiro

Jméno: Daiki Toushiro
Věk: 16
Povaha:
Veselý, hyperaktivní, bláznivý, výbušný, milý, hodný, obětavý, svérázný, drzý a panovačný
Schopnost:
-         čtení myšlenek
-         ovládání temného ohně (Na co se podívá lehne popelem..)
Zbraň: 2 pistole (Akio)
Láska: Yoko Ayme

Jméno: Yuuki Botan
Věk: 15
Povaha:
Hlučná, zábavná, priateľská, milá, agresívna na nepriateľov krutá
Živel: Voda
Znamení: Kříž
Zbraň: Katana (Nana)
Láska: Ryuuki Sanjo


Jméno: Ryuuki Sanjo
Věk: 17
Povaha:
Zábavný, upřímný, příjemný, přátelský
Schopnost:
Ovládání počasí
Láska: Yuuki Botan
Zbraň: palice (Ochiro)

Jáááj..:D

27. srpna 2010 v 17:28 | Sakura3021 |  Denníček
Yeah..:D I Am HERE---!! :D
Omlouvám se, že jsem se neozvala ten týden, ale byla jsem na soustředění..:D
Noo a teĎko vám jen stručně a jednoduše řeknu, že se plánuje nová povídka.. Předem říkám..(BEZ NARUTO postav..!!!)
:D Noo to je ode mě vše..:D Zase pádím..
PÁÁ lidi..:-*

Článek o našich povídkách :)

26. srpna 2010 v 20:41 | Yuuki :D |  Denníček
Yuuki xD
Aojda ľudia!
Ako sa nám máte? Ach tie prázdniny o chvílku skončia :( A zas do školy :( Ide niekto z vás na strednú? Ja idem :( Aww Neechan má šťastie že je na základke! :D A čo robíte ľudia? Dúfam že sa nenudíte tak ako ja :/ ae to bude asi tým že teraz zháňam po obchodoch zošity a také somariny...
Ah! Ale k článku...všimli ste si koľko máme poviedok? Je ich presne 1,2,3......veľa xD :)
Ah...dúfam že sa nájde čas kedy ich znova budeme písať xD a samozrejme musí byť inšpirácia!
A teraz niečo presnejšie o nich :D
Nový Život Přichází --- POZASTAVENÁ/Pracuje sa na nej

Dvě Zázračné Dívky --- POZASTAVENÁ

Znovunalezená Láska --- POZASTAVENÁ/Pracuje sa na nej

Život za Život --- POZASTAVENÁ

Tajemstvý Klíče Minulosti --- POZASTAVENÁ/možno sa na nej pracuje xD

Konoha Star --- Pracuje sa na nej :)

Bez Citu --- POZASTAVENÁ

Štestí v neštestí --- DOKONČENÁ

Nová Šance --- DOKONČENÁ

Padlí Andělé --- POZASTAVENÁ

Štestí v Neštestí 2 --- Píše sa

Nepřestávej bojovat --- POZASTAVENÁ

Žij svuj sen --- ZASTAVENÁ

Dva světy jeden život --- POZASTAVENÁ

Sasuyasha --- Pozastavená (?)

I já mám sny --- Píše sa

Nikdy se nepřestávej smát --- ZASTAVENÁ

Vampire Knight-The new priority --- POZASTAVENÁ/Píše sa (Pár dielov už ale stačí len zverejniť xD)
Cesta do krajiny zázrakov --- Píše sa

Jiný ale zvláštní --- Píše sa

Naděje umírá poslední --- POZASTAVENÁ

Konec nebo Začátek? --- Píše sa

Stín v srdci --- Píše sa
Snáď som na žiadnu nezabudla :D pááááá!

Jednorázovka...Kdo jsem?! VRAH

17. srpna 2010 v 10:47 | Sakura3021 |  Jednorazovky
Co jsem?! Vrah
Vyděšeně se dívám na své ruce, které jsou opět potřísněny krví. Krví další nevinné dívky. "Proč to dělám?! Kdo vůbec jsem?!" Chytím se za hlavu. Tyhle otázky jsou tak dotěrné. Zběsile se rozhlížím po pokoji a pak ji spatřím. Leží u mých nohou v kaluži krve a já v ruce svírám vražednou zbraň. Zahledím se na poslední dohořívající svíčku těsně vedle její postele. Její slabé světlo matně osvětluje místnost, ale já přesto vím, co jsem udělal. Ale proč?! Možná proto, že nebyla dost dobrá? Že nebyla jako ona? Proč chceme věci o kterých stejně víme, že nikdy nebudou naše? Proč stále tajně doufáme, že ty věci jednou konečně získáme? Proč se utápíme v nadějích a nedosažitelných snech?! Proč?!
Každý si někdy položil tuto otázku. Ovšem jaká je na ní odpověď? Existuje na ní vůbec?
Zahleděl jsem se opět na své ruce. Začali se třást. Zaposlouchal jsem se, ale neslyšel jsem nic jiného než svůj vlastní dech a mé zběsile bijící srdce. Krvavý nůž s klepnutím dopadnul na zem. Zahleděl jsem se na něho a potichu zašeptal "Já…Já…Co vůbec jsem?! CO JSEM?!!!" Poslední slovo zaniklo v mém zoufalém nářku. Opět jsem to udělal. Ale změnilo se něco? Ne. Horké slzy mi stékají po tváři a zanechávají na ní mokré cesty. Oči mě začínají pálit. Bolest je stále stejná. Bolest, která stále přetrvává a nikdy nekončí. Pocit osamění a viny, který stále dobývá moji mysl.
Kdy to začalo?! Kdo za to může?! Můj otec? Ano on. To on zabil matku před mýma očima. Jsem stejný jako on? Mami dokážeš mi vůbec někdy odpustit? Co se to ze mě stalo..?!
Z myšlenek mě vytrhne houkání blížících se policejních sirén. Otřu si slzy z tváře a rychle zvednu nůž ze země. Poté z něj setřu své otisky prstů. Tak jako jsem to dělal už několikrát.
Nedostanou mě. Nesmí..Nemůžou
Naposledy se zahledím na svou oběť. Ale jako již po několikáté znechuceně obrátím pohled. Vyskočím z okna a rozeběhnu se do nedalekého lesa. Pak se objevím na chodníku. Pár posledních pouličních lamp mi svítí na cestu. Dívám se na ně a přemýšlím. Přemýšlím o svém životě, ale hlavně o ní.
Proč nad ní stále přemýšlím?! Nad dívkou, kterou nemůžu mít?
Nikdy jsem to nepochopil. Já idol všech dívek? Dostal bych každou. Mrknutím oka bych je měl všechny omotané kolem prstu. Ale stále je to to samé. I přes to, že si s těmi nevinnými dívky každou noc užívám stále na ni musím myslet. A to je také důvod proč jsou pak ty dívky nezvěstné. Nemůžu za to. Když si představím, že je tam ona neovládnu se a pohltí mě zoufalost a bolest. Strašlivá bolest, kterou nakonec stejně vystřídá vztek. Jsem jako dítě, které nemá to co chce, i když si to moc přeje. Už nemohu dál. Zoufalství a vina mnou cloumají každý den. Pochybnosti sžírají mou mysl. Každý den jí vidím ve škole. Jak sedí v lavici a zamyšleně hledí z okna. Mě si nevšímá. Neví, že jí každý den tajně pozoruji. Proč?! Zase ta nesmyslná otázka. Proč se na ní ptám, když stejně neznám odpověď?! Nesnáším to slovo proč! Ale přesto stále na to slovo nemohu zapomenout. Zadívám se na černou oblohu. Vidím žluté hvězdy, jak překrásně září. "Kdo jsem, mami?" Zašeptám. Uslyším vzdálené zahřmění. Na tvář mi dopadnou první kapky deště, ale mě to nevadí. Konečně odvrátím pohled a zadívám se na cestu přede mnou. Na chodnících se objevují louže. Vidím v nich svůj vlastní odraz.
Tak tohle jsem já..
Sám sobě nerozumím. Kapky stále dopadají na mé tělo a mě začíná být zima. Ovšem není to nic co by se nedalo zvládnout. Zevnitř mě to pohlcuje zcela víc. Cítím se jako uvězněný.
Uvězněný ve svém vlastním těle.
Neznám sám sebe. Nechápu se.
Jdu pomalu. Nikam nespěchám. Stejně mě doma nikdo nečeká. Možná právě kvůli tomu, je ze mě tohle?
Zrůda..
Proč předstírám falešný smích i když se zevnitř cítím mizerně?
Konečně jsem doma. Svléknu ze sebe oblečený a jdu se osprchovat. Horká voda ze mě na chvilku smyje všechny potíže. Cítím se tak svobodný. Ale ten okamžik netrvá dlouho. Převleču se a jdu si lehnout. Všechny mé pochybnosti jsou zpátky.
Nikdy nezmizí....
Víčka se mi pomalu zavírají. Jsem unavený. Naposledy se přede mnou zjeví obličej té dívky. Dívky, kterou tak miluji, ale zároveň tak nenávidím. Ještě chvíli přemýšlím, ale pak se propadnu do nicotného spánku. Nicotného ale osvobozujícího spánku.

***

Probudím se. Slunce mě šimrá na tváři. Stále mám před sebou včerejší noc. Snažím se na to nemyslet, ale nejde to. Prudce se posadím a zahledím se na budík. Je 6:00.
Nejlepší čas vstávat..
Umyji si obličej a zahledím se na sebe do zrcadla. Po mých havraních vlasech stékají kapičky vody. Mé uhlově černé oči už nejsou to co bývali. Nyní jsou smutné. Kdysi jsem se stále usmíval, ale ty doby jsou pryč. Od toho dne jsem se změnil. Od toho osudného dne..

"Mami?" Zeptám se a vyděšeně hledím na svou matku."Mami?" Zeptám se znova. Nic. Žádná odpověď. Matka leží na podlaze. Nehybná. Mrtvá. Neslyším její dech a uvědomuji si, že už nikdy nespatřím její úsměv. Horké slzy mi smáčejí obličej a kapají na její nehybnou a bledou tvář. Dotknu se její ruky. Tak studená. "Prosím prober se.." Zašeptám, ale vím, že je to marné. Po chvilce vstanu a zahledím se na své ruce. Spatřím na nich krev. Její krev. Rozeběhnu se nahoru do svého pokoje. Ovšem to byla má osudová chyba. Spatřím nahoře stát svého otce. Je ke mně otočený zády. Zatahám ho za rukáv. "Tatí. S maminkou se něco stalo.." Otec se na mě otočí. A já v tu chvíli poznám, že už to není můj otec. Jeho vždy černé oči jsou jiné. Tak bezcitné. Tak…Tak…Šílené.. Podívám se na jeho ruku. Svírá v ní nůž. Krvavý nůž. Vykřiknu a hned poté běžím dolů. Musím utéct. Slyším jak mě otec láká. Volá na mě abych se nebál, ale já mu nevěřím. Chci otevřít vchodové dveře. Panika mě zcela uchvátí. Dveře jsou zamčené…Zamčené… Svezu se bezmocně na podlahu. Opět brečím. Přes slzy vidím matnou siluetu svého otce jak se ke mně vrávoravě potácí. Pak to uslyším. Hluk sirén. Spatřím červená světla. Někdo vyrazil dveře. Upadl jsem a uhodil jsem se do hlavy. Poslední co jsem uviděl byla matčina nehybná tvář a tvrdé ruce policisty. Uslyšel jsem jak se naléhavě hádá s druhým policistou. A pak jsem to uslyšel. Ty slova, která se mi vepsaly do paměti. "Nechtěl jsem to udělat.." Zakřičí můj otec. Pak však uchopí nůž a podřízne si hrdlo. Naposledy spatřím jeho obličej. Usmívá se..Usmívá se na mě…
Pak upadnu do bezvědomí…

"Ne..!" Vykřiknu a prudce udeřím do steny. Odloupne se od ní omítka. "nejsem jako on.."
Nebo ano? Co vůbec jsem?
Prudce vyrazím do pokoje. Převléknu se a uklidním se myšlenkou na ni. Dnes ji opět uvidím. A dnes se jí také konečně zeptám.
Vyběhnu ven. Na nic se neohlížím a už spěchám do školy. Dorazím právě na zvonění. Usednu do své lavice a zahledím se na ní. Sedí přede mnou. Nemohu od ní odtrhnout zrak. Vidím jak jí její dlouhé růžové vlasy spadají do tváře, ale ona si je stále dává za ucho. Její smaragdově zelené oči jiskří radostí.
Radostí ze života…
Ani jsem si nevšimnul, že do třídy vešel učitel až poté co na mě promluvil.
"Pane Uchiho mohl byste mi zopakovat otázku, kterou jsme před chvílí položil.."
"Ano pane učiteli.." Řeknu líně a odpovím. Všichni na mě obrátí překvapený pohled. Jen ona se neotočí. Proč?! Copak jsem pro ní opravdu jenom vzduch? Rozhlédnu se po třídě. Několik dívek mě stále pozoruje, ale já je nevnímám. Chci jen jí..
Chci jen tu, kterou miluji..
***

Konec školy. Poslední zvonek odzvonil. Stále jsem jí pozoroval. Její překrásný úsměv, který vždy rozbuší mé srdce. Opět jsem cítil její třešňovou vůni, když kolem mě prošla. Věnovala mi jen letmý pohled víc nic. Ach bože, proč?! Proč jsem jí tak ukradený?!
Znovu jsem došel domů. Hned jsem se však šel převléct. Dnes večer je diskotéka a já tam na ní musím jít.
Musím zapomenout…
Opět sedím u baru a prohlížím si davy dívek. Vidím jejich štíhlá těla jak se vlní do rytmu hudby. Žádná mě ale nepřitahuje. Můj zrak spočine na jedné dívce. "To není možné.." Zašeptám a okamžitě se prudce zvednu. Dojdu přímo k ní. "Smím poprosit o tanec..?" Zeptám se galantně a nadhodím falešný úsměv. Dívka na mě pohlédne. Naše pohledy se střetnou. S úsměvem přikývne a přijme mou nabídnutou ruku. Obejme mě kolem krku a já jí chytím za její útlý pas. Konečně se mi to splnilo. Tančím tu s dívkou mých snů. Cítím znovu tu překrásnou vůni a začínám cítit touhu. Touhu po ní. Zadívám se na její růžové rty. Tak mě lákají. Přímo svádějí k polibku. Naše těla se pohybují v rytmu hudby. Cítím její horký dech na svém krku. V duchu z ní šílím. Mám pocit, že snad vybouchnu nedočkavostí. Hledíme si z očí do očí. Její oči mě hypnotizují. Zelená se vpíjí do černé. Neuhnu. Ona také ne. Pomalu se k ní nakloním. Nebrání se. Víc se ke mě přivine a konečně se to stane. Naše rty se spojí. Spojí se v jednom dlouhém polibku. Konečně mám to co chci. Je to jiné než s ostatními dívkami. Cítím v tomto polibku tolik lásky. Cítím její sladkou chuť. A konečně si něco uvědomím.
Ona je to co potřebuji…
Písnička skončí. A my dva se odpojíme. Opět mi hledí do očí. Její pohled je tak provokativní. Šibalsky se usměje a pak se mě pustí. Stále na ní nevěřícně hledím. Zaregistruje můj pohled a chytne mě za ruku. Táhne mě ven. Procházíme se uličkami. Společně. Konečně promluví. Její hlas a slova mi ještě dlouho zní v hlavě. "Ty mě stále pozoruješ viď? Ty velký Saukue Uchiha školní idol mě sleduješ. Mnoho holek žárlí a způsobuje mi to velké potíže. Proto se tě chci zeptat na rovinu. Miluješ mě, Sasuke?" Zastaví se a zkoumá mě. Hledá v mém pohledu pravdu. Otevřu pusu k odpovědi, ale místo toho se hladově přisaji na její rty. Ale ona se ode mě prudce odtrhne. "Nejdřív chci slyšet odpověď." Řekne tvrdě. "Když ti odpovím, odpovíš poté i ty mě.." Netrpělivě přikývne a já se ušklíbnu. Pouliční lampy nám svítí do tváří. Její tvář se leskne a já odpovím. "Ano. Zamiloval jsem se do tebe. Haruno Sakuro.." Vypadá překvapeně. Zdá se, že tohle nečekala. Nedbám na její pohled a pokračuji. "A ty Sakuro? Miluješ mě?" Neodpoví. Jen mě opět chytí okolo krku a přisaje své rty na mé. Když se odpojí prudce mě obejme. Tisknu jí v náručí. Tohle mi jako odpověď stačí. Vezmu jí za ruku a táhnu jí prázdnými uličkami. Konečně stojíme před mým domem. Odemknu a jakmile se dveře zaklapnou vezmu Sakuru do náručí. Je tak lehká..
Konečně dojdu do ložnice. Usmívá se. Její úsměv ve mně vždy rozmíchá všechny pocity. Už se neudržím. Touha po ní je tak velká. Ale myslím, že ona cítí to samé. Shodí mě na postel a začne mě vášnivě líbat. Nezůstávám pozadu a polibky jí oplácím. Naše polibky přecházejí z něžných do vášnivých a někdy až do dravých. Právě v tomto okamžiku nemyslím na nic jiného než na ní. Všechny pochybnosti jsou pryč. Odpojíme se a ona mě začne líbat na krku. Odepne mi mou bílou košili a opatrně přejíždí jazykem po mém vytrénovaném břichu. Pak se na mě zadívá a opět se hladově přisaje na mé rty. Na chvíli si vyměníme pozice. Svlékám jí triko a po chvilce i podprsenku. Jazykem přejíždím po jejích odhalených ňadrech. Opět se přisaji na její rty. Sundá mi poslední kousek oblečení a já jí taky. Zadívám se na ní. Naposledy mě políbí a poté do ní opatrně vniknu. Obejme mě a já zrychlím. Cítím jak se mi její nehty zarývají do zad. Konečně jsme oba dosáhli vrcholu. Vyčerpaně se svalím vedle ní. Políbím jí na její zpocené čelo. Zabalím nás oba do deky. Přivine se ke mně a já jí hladím po vlasech. Konečně je tady.
Konečně je moje…
Probudím se a zjistím, že je ještě noc. Opatrně se zvednu. Nechci jí probudit. Zadívám se na ní. Měsíc jí svítí na tvář a mě připadá nádherná. Dojdu do kuchyně. Napiji se vody. Ale najednou se mi zamotá hlava. Ani nevím proč popadnu kuchyňský nůž. Stoupám nahoru do ložnice.
Proč to chci znovu udělat? Že by ze strachu?
Ze strachu, že nebude moje..
Mám nůž těsně u jejího hrdla a přerývavě dýchám.
Proč to dělám? Vždyť jí miluji..!!
Už chci seknout když v tom se mi přede mnou vybaví můj otec. Nemůžu. Nemůžu to udělat. Nejsem jako on. Už vím co mám udělat. Vezmu papír a napíšu na něj stručný dopis. Naposledy se na ní zahledím a políbím jí na tvář.
S někým jiným jí bude lépe..
Nemohl bych snést pomyšlení na to, že se dozví co jsem udělal. Že se dozví, to, že sám sebe neznám.
Že nevím kdo jsem..
Obleču se a vykročím ven. Měsíc mi svítí na cestu. Dojdu k matčino hrobu.
Nezasloužím si tu být..
Opět mě sžírá pocit viny. Ale ten brzy zmizí. Sednu si na zem. Přiložím si nůž k hrdlu a zadívám se na její fotografii. "Jdu za tebou. Nechci skončit jako on. Nechci zabít toho na kom mi doopravdy záleží." Seknul jsem. A naposledy jsem se usmál. Usmál svým pravým úsměvem. Mé mrtvé tělo spadlo na zem. Konečně jsem pochopil kdo jsem. Konečně už to vím.
Kdo jsem? Vrah..

***
Sakura se probudila. Ale pak se prudce posadila když zjistila, že je vedle ní prázdné místo. "Sasuke?" Zeptala se. Ale nic. Žádná odpověď. Ptáci venku švitořili, ale ona je nevnímala. Zvedla se. Oblékla se a pak si všimla vzkazu vedle postele. Opatrně otevřela dopis. Začala číst…
Dobré ráno zlato. Nejspíš se divíš, kde jsem. Ale tuto dobou už nejspíš nejsem mezi živými. Doufám, že mi odpustíš, ale musel jsem to udělat. Pocit viny mě sžíral zevnitř už moc dlouho. Nevíš co jsem udělal. Nevíš kdo jsem. Milovala si to co jsi viděla, ne to co bylo uvnitř. Protože uvnitř nebylo nic.Já jsem byl nic. Ale to prázdné místo si zčásti naplnila ty. Nikdy na tebe nezapomenu. Prosím žij svůj život tak, jako si ho žila doteď a na mě zapomeň .Prosím..

Nechci aby ses kvůli mně trápila. Nehledej mě. Nejsem tady. Protože já už nežiji.
Snaž se zapomenout. Snaž se na mě nemyslet. Bude to tak pro tebe nejlepší.
Sbohem lásko..
Ty jsi ta,
kterou jsem miloval tak, jako ještě žádnou jinou..
Tvůj Sasuke..

Dívčinu tvář smáčeli slzy. Slzy smutku, bolesti a žalu. Plakala ze ztráty milovaného člověka. Ale jak sám napsal musí zapomenout. Život jde dál a ona musí být silná. Otřela si slzy. Roztrhala dopis a odešla. Dům potemněl stejně jako chlapcovo srdce přestalo bít.
Navždy..

Všechno nejlepší..!!

17. srpna 2010 v 8:15 | Sakura3021 |  Denníček
Taak a je to tady..!!!!!!!!!
Dneska má moje úžasná dvojička 15 let!! :D 
FÍHÁÁ JÁ CHCI TAKY..!!!! :( :D
No, ale už zase mluvim o sobě..Grr..!!
No, ale teď na to není čas. Jde se popřát..!! :P


Protože jsi velký BOSS,
přeju ti ať máš dobrý NOS....

Na důležité věci v ŽIVOTĚ.. Neechan..

+ Dárek:

Yuu-neechaaan..!!
PS: Vím, že je nic moc, ale aspoň něco.. Škoda, že za tebou nemůžu přijet..ale někd to vyjde.!! ;)


Ahoj, ahojte, čágo bélo šílenci..! :D Aneb můj návrat..! :D

14. srpna 2010 v 20:08 Denníček
Lidi? Jsem zpáátky..!
Jo jo vaše vždy náladová, ale pekelně střeštěná Saky 3021 je po supermegabomba měsíci z5.. Stýskalo se mi lidi a ani nevíte jak..! :D Ale musim se okamžitě vrhnout do povídek..!
Protože jsem tendhle bloček pekelně zanedbala a rozhodně musim zvýšit návštěvnost..! :D
Jejda lidi mám dobrou náladu..!
Takže jen vám oznamuji že jsem z5, ale to už jste na to asi přišli co? :D
No hele já zase pádím a jdu se vrhnout na ty povídky..
Napadla mě skvělá jednorázovka..Takže hurá do ní..! :D

Ale ještě než odjedu chci PODĚKOVAT MÉ NEECHAN, ŽE SE STARALA O BLOČEK..!
A NEECHAN?
DOUFÁM, ŽE SI V POŘÁDKU..!
MUSÍŠ SE MI IHNED OZVAT, PROTOŽE SE MI HROOZNĚ STÝSKALO..! :D

PáPá Šílenci..:D