Konečně je tady další dílek, omlouvám, se že to tak dlouho trvalo :D Ale začínají prázdniny za chvilku odjíždím a proto musím začít pěkně makat..:D
Díl 4. Vysvětlení
Sakura se probudila. Prudce se posadila, ale ostrá pronikavá bolest v hlavě jí přinutila opět si lehnout. Stačila se ale ještě porozhlédnout. Ležela na prostorné posteli ve velice příjemně osvětleném krevném pokoji. Každá stěna v místnosti měla jiný odstín. Ale celková místnost působila trochu tajemně. Jako kdyby spoustu let skrývala nějaká obrovská nevyřknutá tajemství. Tajemství svých předchozích majitelů. Přemýšlela co se všechno stalo a vybavila si ten den. Den na který v životě nezapomene. Opravdu to všechno přežila? Stále tomu nemohla uvěřit. Zavřela oči, ale skrz zatažené záclony do místnosti pronikalo ostré sluneční světlo a donutilo jí tak otevřít oči. To už ale vedle ní někdo seděl. Zamžourala a podívala se na osobu. Určitě to je ta žena, která jí tenkrát zachránila život. Díky ostrým slunečním paprskům jí neviděla pořádně do tváře, ale to nevadilo. Přestala se na ní dívat a zahleděla se na strop. Pak promluvila. Hlas měla chraplavý a ztěží zformulovala srozumitelnou větu. "Kde to jsem?" Zněla její první otázka.
"V mém domě.." Pronesla žena a ladně si stoupla před Sakuru. Ta si jí díky tomu mohla pořádně prohlédnout. Dlouhé blonďaté vlasy měla svázané ve dvou culících a na sobě měla dlouhý zelený kabát, který dokonale ladil s jejími kaštanově hnědými oči. Ty oči jí teď neúprosně propalovali. Sakura otevřela pusu, chtěla se zeptat na další otázku, ale nakonec si to rozmyslela. Chtěla si ženu ještě pořádně prohlédnout. Její dokonalé křivky, štíhlá a vytrénovaná postava a styl jejího chování. Takhle si vždy představovala ve své fantazii nějakou hrdinku nějakého neuvěřitelného příběhu. Po chvilce se odhodlala k další otázce "proč, proč si mě tehdy zachránila?" Tentokrát neuhnula před tím jejím pohledem. Dívala se jí zpříma do očí a hledala v nich odpověď. Nenašla v nich však nic jiného než chlad a neústupnost. Na ženině tváři spatřila nepatrný úsměv. "To je na dlouhé vyprávění. Ale musím ti ten dlouhý příběh předávaný z generace na generaci povyprávět. Ale napřed nemáš hlad?" Za Sakuru promluvil její žaludek, který jak bylo vidno se dožadoval pozornosti. Sakura zčervenala. Žena jí však podala ruku a Sakura s její pomocí vstala. Připadala si jako opilá a taky tak i chodila. Párkrát zakopla, ale pak už to šlo. Hlava jí třeštila jako střep, ale to nedávalo moc najevo. Sešli do přízemí a Sakura se usadila ke stolu. Celý velký dům voněl květinami a ze všech stran by ho určitě osvětlovala obrovská okna, ale nemohl protože byla schovaná za hustým černým závěsem. "Proč jsou ty okna zatažená?" Zeptala se Sakura, ale nedostala odpověď. Jen jí pod nosem zavoněla vůně pečeného kuřete. "dobrou chuť" Odvětila žena s úsměvem a zase někam odběhla. Vůbec nepřipomínala tu ženu, která ještě nedávno zabila onoho odporného tvora, který Sakuře stále vrtal hlavou. Ale nechtěla se ptát, protože tušila, že za chvilku se vše dozví. Žena se po chvilce vrátila s vařícím šálkem v levé ruce. Opatrně ho položila na stůl a sedla si naproti Sakuře. "Tak měli bychom začít, tvá matka nemá strach, volala jsem jí, že spíš tady. Namluvila jsem jí, že jsem matka tvé kamarádky a ona souhlasila." Sakura kývla a trochu se jí ulevilo, protože nad tím přemýšlela celou dobu. Nechtěla aby se její matka trápila ještě i kvůli ní.
Žena se hned pustila do dalšího povídání a Sakura si strčila první chutné sousto do úst. "Jak už jistě víš nacházíš se v mém domě. Mé jméno je Tsunade, ale to tě teď nemusí zajímat. Budu ti vyprávět příběh, který je starý více než 100 let. Prosím pozorně mě poslouchej.." Na chvilku se na Sakuru významně podívala, zhluboka se nadechla a pak konečně spustila "Před 100 lety, byl svět ještě plný nenávisti a nesmyslných válek. Neexistovalo něco jako mír. Byly to samé falešné mírové smlouvy a falešné přátelství i úsměvy. Lidé trpěli a umírali a na svět padla temnota. V té době se zrodili Samotní. Ten tvor, kterého jsi viděla nedávno patří právě k těmto Samotným. Jsou to něco jako duchové. Napadají nevinné lidské duše a změní je v něco odporného. Změní je na něco co neúprosně prahne po lidské krvi a zabíjí vše co jim přijde pod ruku. Vznikli právě z té nenávisti, která je ale skryta v každém z nás. Lidé se jich báli a nazývali je démony seslanými z pekla. Postupem času ale vznikali i další tvorové a Samotní jsou z nich ti nejméně nebezpeční. Horší jsou Zabijáci. Jsou to zotročené duše, které utekly z věčného zatracení. Jsou naplnění pomstou,
hněvem a hlavně jen další nenávistí. Napadají také lidské duše, ale neprahnou po krvi. Ani se nemění na zrůdy. Čerpají sílu uvnitř své schránky, dokud zcela nepohltí čistou duši. Z té schránky se pak stane pouze pochodující mrtvola. Nebude mít myšlenky. Bude jen loutka. Pouhá loutka. Tyto dvě skupiny byli právě ti, kteří nabádali lidi k násilí a ještě další nenávisti a válkám. Nesmyslným bitvám a zbytečnému krveprolití. Zrovna v této zlé době se zrodili čtyři děti. Děti s mocnými schopnostmi. Dvě dívky a dva chlapci. Narodili se, se schopnostmi, které dokážou zachránit lidstvo a celý svět. Všechny dokázali vidět duchy a komunikovat s nimi, ale každý měl úplně jiné schopnosti. Říkalo se jim Vyvolení. Jen díky jejich silné víře v sebe, díky odvaze, lásce a přátelství dokázali společně porazit tyto zrůdy a nastolit tak opravdový mír. Tak aspoň na chvíli ustaly války. Jenže Vyvolení bohužel nejsou nesmrtelní. A teď když zmizeli se nenávist pomalu vrací. A není sama. Samotní a Zabijáci, kteří tak dlouhou dobu čekali na tuhle chvíli vylézají ze svých úkrytů, kde tak dlouho spřádali své plány, a jejich zásadním plánem je najít ty čtyři děti a zničit je dřív než oni zničí je. Protože ty čtyři děti se znovu narodili. Ale vypadají úplně jinak. Jenže nejhorší je, že oni vůbec netuší kdo jsou. A hlavně jak moc jsou pro svět důležití. Jenže ty zrůdy to vědí. Vědí kdo jsou a i jak se jmenují, jenže my to nevíme"
hněvem a hlavně jen další nenávistí. Napadají také lidské duše, ale neprahnou po krvi. Ani se nemění na zrůdy. Čerpají sílu uvnitř své schránky, dokud zcela nepohltí čistou duši. Z té schránky se pak stane pouze pochodující mrtvola. Nebude mít myšlenky. Bude jen loutka. Pouhá loutka. Tyto dvě skupiny byli právě ti, kteří nabádali lidi k násilí a ještě další nenávisti a válkám. Nesmyslným bitvám a zbytečnému krveprolití. Zrovna v této zlé době se zrodili čtyři děti. Děti s mocnými schopnostmi. Dvě dívky a dva chlapci. Narodili se, se schopnostmi, které dokážou zachránit lidstvo a celý svět. Všechny dokázali vidět duchy a komunikovat s nimi, ale každý měl úplně jiné schopnosti. Říkalo se jim Vyvolení. Jen díky jejich silné víře v sebe, díky odvaze, lásce a přátelství dokázali společně porazit tyto zrůdy a nastolit tak opravdový mír. Tak aspoň na chvíli ustaly války. Jenže Vyvolení bohužel nejsou nesmrtelní. A teď když zmizeli se nenávist pomalu vrací. A není sama. Samotní a Zabijáci, kteří tak dlouhou dobu čekali na tuhle chvíli vylézají ze svých úkrytů, kde tak dlouho spřádali své plány, a jejich zásadním plánem je najít ty čtyři děti a zničit je dřív než oni zničí je. Protože ty čtyři děti se znovu narodili. Ale vypadají úplně jinak. Jenže nejhorší je, že oni vůbec netuší kdo jsou. A hlavně jak moc jsou pro svět důležití. Jenže ty zrůdy to vědí. Vědí kdo jsou a i jak se jmenují, jenže my to nevíme"
"počkat, počkat stop, to mi chcete namluvit, že mám bojovat proti těm hnusným zrůdám a že patřím k těm jak jim říkáte Vyvoleným? Já? Tohle se mnou nemá absolutně nic společného, já nejsem ten koho hledáte, nemám žádné zvláštní schopnosti..Musíte být nejspíš blázen. Jo totálně vám přeskočilo. Musím pryč.." Řekla Sakura, zvedla se a chtěla odejít pryč, ovšem Tsunade jí zastoupila cestu. "Nech mě jít.." Zaskuhrala Sakura. "Je můj úkol chránit tě a naučit tě všemu co potřebuješ, proto jsem byla i vycvičená. Víš existuje společnost, které se říká Osvobození. Tam vyhledáváme děti jako jsi ty. Chceme je chránit před těmi ohavnými zrůdami. A jestli tomu opravu tak moc nevěříš jak tvrdít tak mi jen odpověz na tuhle otázku "Viděla si někdy ducha?" Sakura mlčela. Nechtěla odpovědět. Ale to Tsunade bohatě stačilo. "takže viděla.." Odpověděla za Sakuru a usadila se opět na židli. Čaj už mezitím vychladl a ona z něj teď upila pár doušků. Sakura si k ní neochotně přisedla. "Jenže já opravdu nemám žádné zvláštní schopnosti." Zašeptala Sakura. "Možná teď ještě ne, ale určitě se projeví. Ale co je nejdůležitější musíme najít zbývající tři děti. A ty mi v tom musíš pomoct.."
"Já? Ale jak?"
"Ano přesně ty, nejsi jen obyčejné dítě Sakuro. Ty jsi Vyvolená. A jak? Nevím. Možná, že oni si tě najdou samy. Jen musíš počkat, ale mít se na pozoru a být hodně opatrná. Možná, že další Vyvolený je zrovna tvůj spolužák, či soused. Sama by si to měla poznat"
"Vyvolená.." Zašeptala Sakura a Tsunade jen kývla. Sakura se zahleděla z okna. Právě začalo pršet. Těžké dešťové kapky bubnovali do okenních tabulek a Sakura zašeptala
"Déšť..Po dešti vždycky přijde duha. Duha.." Tsunade nechápala smysl Sakuřin slov a proto mlčela. Avšak Sakura to věděla.
Seděli mlčky naproti sobě. Po chvilce déšť ustal a Tsunade konečně roztáhla aspoň jeden závěs. A pak to Sakura spatřila. Měla pravdu. Opravdu vyšla duha. Zatnula ruce v pěst. Zavřela oči, pak je však prudce otevřela. Odvážně se zadívala na Tsunade. Usmála se a pak řekla
"Tak, co mám udělat, šéfe?"
Ps: Doufám, že se líbilo.:D
