Květen 2010

Konec nebo Začátek? díl 1.

28. května 2010 v 21:25 | Sakura3021 |  Konec nebo Začátek?
Konec nebo začátek?

Díl 1. Sen nebo Realita?
Bylo něco kolem šesté večer a vlak se konečně se skřípěním brzd zastavil. Sakura pomalu otevřela víčka a promnula si své rozespalé oči. Pak však rychle popadla svůj hnědý kufr a vyšla ven z vagonu. Rozhlédla se po prostorném nádraží a hned jí uchvátilo. Nejrůznější stánky s tisíci suvenýrů nejrůznějších barev. Osvětlení bylo snad na každém rohu a Sakura si připadala jako v pohádce. I když byl večer bylo to tady opravdu překrásné. Vůbec to nepřipomínalo špinavé Londýnské nádraží. Jako kdyby se ocitla v úplně jiném světě. A to byla jen několik kilometrů daleko od Londýna. Srdce se jí zběsile rozbušilo nadšením a touhou po tom koupit si něco z toho lákavého zboží. Avšak teď na to nemá čas. S matkou v patách šli k východu. Venku na ně čekal další taxík. "kovaldská 8" Oznámila Sakuřina matka ulici taxikáři a ten se hned na to rozjel.
Sakura pozorně sledovala svou matku, jak se jí ramena zabořila úlevou do sedadla. Musela být opravdu vyčerpaná. A taky to na ní bylo hodně znát. Sakura se podívala z okna. Ulice byly doteď mokré od deště. Různorodé lampy osvětlovaly jednu ulici za druhou zářivými barvami, které se odráželi v oknech velkých panelových domů, které se tyčili vysoko nad zemí. Sakuru ten pohled uchvátil. Ne, že by Londýn nebyl krásný, ale ona se nikdy nepodívala do jiného města. Matka s otcem jí to přísně zakazovali, ale ona si nestěžovala. Spokojila se s obyčejným životem, který ji stačil. Ale teď je vše jiné.
Po 15-ti minutách dorazili před velký rodinný dům s obrovskou zahradou. Sakura se divila jak si tohle mohli dovolit, ale otec jistě zanechal nějaké nemalé dědictví. Ulicí se prohnal vítr a zvedal suché listí ze země, nadzvedával tak i Sakuřiny vlasy a hučel jí do uší. Sakuřina matka zaplatila taxikáři a odemkla velké vchodové dveře. Dům byl celý natřený bílou barvou a střechu měl výrazně červenou. Okolí lemoval plot a vysoká tráva, o kterou se už hodně dlouho nikdo nestaral.
Sakuru do očí a nosu uhodila ostrá vůně novoty. Byt byl již vybaven, protože stěhováci přijeli chvilku před nimi. Prach se vznášel všude kolem a donutil Sakuru k hlasitému kýchnutí. "Tak tohle bude náš nový domov.." Řekla Sakuřina matka a vstoupila do kuchyně. Hned dala vařit vodu na čaj. "Chceš taky?" zeptala se aniž by se na Sakuru podívala. Ta zakroutila nesouhlasně hlavou a hned se vydala i s kufrem do druhé patra. Tam kam si myslela, že bude její pokoj. Otevřela velké dubové dveře a opět jí v nosu zašimral prach vznášející se všude kolem ní. Otevřela okno dokořán a cítila jak dovnitř proudí teplo. Smetla prach z polic a oken. Pak se pustila do vybalování svých věcí. Pokoj byl prostorný, pokrytý linoleem a s velkou dvojlůžkovou postelí uprostřed. Jedno velké okno bylo na pravé straně pokoje. Sakura měla výhled do zahrady, což ji trochu znepokojovalo. Nalevo stál u stěny stůl. Byl také hnědý a celý ze dřeva. Na první pohled se jí tady zalíbilo. Jen si zvyknout. Hned se odebrala do koupelny, která se však nacházela v dolním patře. Schody znepokojivě vrzaly s každým jejím krokem, který Sakura učinila. Jak bylo patrné nebylo už dlouho nikým používané. "Koupelna je nalevo.." Sdělila jí matka, jako kdyby jí četla myšlenky. Pomalu usrkávala horký čaj z bílého hrníčku ze kterého neustále stoupala pára. Zamyšleně hleděla před sebe. Sakura zašeptala rychlou odpověď a hned našla tu koupelnu. Kupodivu se v ní nenacházel žádný prach. Místnost jen pěla čistotou. Modrý sprchový kout se nacházel v rohu místnosti. Byl docela prostorný a Sakura k němu ihned zamířila. Po cestě si všimla i bílé vany těsně u stěny a velkého umyvadla i s velkým zrcadlem uprostřed. Na chviličku zahlédla svůj vlastní obraz, ale tím se teď příliš nezabývala. Nutně se potřebovala osprchovat. Po půl hodině se vrátila opět do svého pokoje. Do vybalila si poslední kousky oblečení, které uložila do prostorné skříně, která se nacházela hned vedle psacího stolu. Pak skočila za matkou. Povídali si, ale vyhýbali se dalšímu dni. Ani jedné se s tím nechtělo začínat, ale Sakuřina matka prolomila to tíživé ticho a nervozitu. "Zítra ráno tě dovedu do školy. Potřebuji si promluvit s ředitelem. Neboj nemusíš se držet u mě." S tím jak to dořekla se zhluboka nadechla a pak se koukla na hodinky, které byly na jejím pravém předloktí. "No je čas na kutě. Dobrou noc." Řekla a odebrala se do ložnice. Sakura jí následovala a také šla do svého pokoje. Nařídila si budíka a hned na to ulehla do postele. Rozhodla se nemyslet na to co jí zítra čeká a po chvilce také usnula.
"Prosím, prosím pomoc mi.." Zašeptal jí někdo potichu do ucha. Sakura otevřela oči, ale hned je přivřela. Kolem ní panovala naprostá tma a ona s jistotou věděla, že je hluboká noc, ale ona už nespí. "Co to bylo?" Zašeptala aby si dodala odvahy. Pak to spatřila. Bílou siluetu mladé dívky. Mohlo jí být tak 12-let. Na sobě měla bílou noční košilku a podivně zářila. Černé vlasy jí splývali po ramena a kdysi modré oči teď byly bez života. "Pomoc mi…" Opakovala. Když se pohybovala vypadlo to jako kdyby se vznášela. Ale ona to byla pravda.
Sakura nebyla překvapená, když se jí ledově studená ruka dotkla. "Jak?" Řekla Sakura bez známky strachu. "Vím, že dokážeš vidět duchy. Chci jít odtud pryč. Pomoc mi.." Sakura se na dívku zadívala. Už dokázala v minulosti mnohokrát pomoci pár duchům. "Jak?" zeptala se znovu a dívka ukázala na tetování na Sakury rameni. "Nemůžu najít cestu pryč…Ztratila jsem světlo.." Řekla bez známky emoci. Sakura se dotkla nejdřív svého mateřského znaménka. Netušila jak to s tím může souviset. Ale najednou se mateřské znaménko modře rozzářilo. Dívka si před Sakuru klekla a uctivě a upřímně řekla "Pomoc mi prosím, ty jenž duše je čistá jako samo nebe a ty jenž nosíš vůli všech andělů ve svém srdci. Prosím tebe ó mocná, prosím tebe vyvolené dítě, zbav mě mého utrpení." Sakura nechápala o čem to dívka hovoří. Věděla, že rozhodně není a nikdy nebyla normální dítě, ale tohle už přesahovalo opravdu všechny meze. Sakura dívku pohladila po jejích černých vlasech. Byly tak studené a na dotek tak mokré. Dotkla se jejího čela na kterém měla také křížek. Pak vše uviděla bíle a rozmazaně. Zaslechla jen poslední slovo poděkování před tím než se znovu ponořila do bezesného spánku.
Ráno:
Sakura sotva stíhala svou matku, která dnes byla nalíčená a upravená a spěchala ke školním vratům. Sakura jí sotva stíhala, protože byla ponořená do svých vlastních myšlenek. Kdo byla ta dívka, co jí v noci probudila? Nebyl to jen sen? Už si nebyla jistá ničím. Ani tím kdo vlastně je. Proč jí ta dívka takhle říkala? Vyvolené dítě? Co to u všech Svatých může znamenat? Odpověď na tyhle otázky však nedostala a věděla, že ani nedostane. Konečně došli ke kanceláři. Milá sekretářka Sakuře sdělila kde má třídu a kde se ta třída nachází. Sakura se krátce rozloučila s matkou, která hned na to zmizela v ředitelně.
Sakura našla onu třídu. Opatrně zaklepala a když uslyšela "Dále.." Otevřela dveře a vešla do třídy. Dveře se s cvaknutím zaklaply a ona teď musela čelit všem svým obavám.

Konec nebo Začátek?

26. května 2010 v 21:02 | Sakura3021 |  Konec nebo Začátek?
Konec nebo začátek?
Žánr:
Sci-fi, fantasy
Recenze:
Celý příběh začíná na londýnském předměstí. V jeden osudný den, který všechno změní.
15-ti letá dívka spatří ve svých snech autonehodu svého otce, při které však on zahyne. Druhý den má jet s otcem do města. Bojí se a vymluví se na nevolnost. A o pár hodin později v domě zazvoní telefon. Stalo se přesně to co se stát mělo. Dívčin otec zemřel. Najel do něj kamion. Byla to nehoda. Pouhá nehoda. Ale ona si to vyčítá. Kdyby bývala něco řekla, nebo ho zastavila nemuselo to dnes tak být. On mohl žít. Ale minulost se nezmění. To ona moc dobře ví.

Od té doby se mladé dívce změní život. Už odmalička má zvláštní schopnost. Dokáže vidět a mluvit s duchy! Nikomu o tom neříká. Měli by jí akorát tak za blázna.
Netuší však, co někteří duchové dokáží.
Dívka se přestěhuje do nového města. Začne chodit na novou talentovou střední školu. Musí si najít nové přátele a začít si pořádně zvykat! Ale na té škole je něco divného. Něco, co se jí rozhodně nelíbí. A jeden den zjistí pravdu. Pravdu o tom kdo je a co je jejím posláním. Ale na to rozhodně není sama. Existují ještě další 3 děti, každé s jinou schopností. Pozná je díky mateřskému znamínku ve tvaru kříže.
Až je najde spojí se a dokážou porazit zlo, které je schovaní hluboko v srdci každého člověka?
Podaří se jim zachránit svět?
Úvod:
"Sakuro, pospěš si prosím!" Zakřičí hnědovlasá žena na svou dceru. Dívka rychle zaklapne kufr a běží dolů k taxíku. Poslední letmý pohled na svůj pokoj, ve kterém žila tolik let a který byl její útočiště. Lehce jí bodlo u srdce při pomyšlení na tolik krásných vzpomínek, které teď zůstanou navždy v jejím srdci.Ale proč? Kvůli obyčejné shodě náhod? Ne opravdu to tak nebylo. Mohla tomu zabránit. Ale neudělala to. Byla moc zbabělá.
Nasedla do taxíku a dveře se za ní zaklaply. Podepřela si bradu a zahleděla se na Londýnské ulice. Přes déšť toho moc nebylo vidět, ale jí to i přesto připomínalo domov. Auto se hned na to prudce rozjelo a ona míjela domy, které pro ni tak moc znamenaly. Objely i její vlastní školu, kterou také musí opustit. Proč, proč, proč?! Kvůli jedné nevyřknuté větě?
Ne nesmí na to myslet. Nebyla to její vina.
Konečně dojely na místo. Nasedly do vlaku, který je odveze daleko. Pryč od místa jejího narození. Pryč od všeho co kdysi tolik milovala. Opět se zahleděla z okna. Neplakala. Ne to si nesmí dovolit. Jen v krku cítila knedlík a v srdci pocit prázdnoty a osamění. Ale mohla si za to sama.
Svůj pohled na chvilku věnovala své matce, která vypadala hůř než kdy jindy. Hnědé vlasy, které měla vždy perfektně upravené v drdolu jí trčely na všechny strany. Čokoládově hnědé oči měla teď zarudlé od věčného pláče. Věděla jak moc to pro ní musí být těžké. Zvlášť když už nemá nikoho kromě ní. Zhluboka se nadechla. Vlak se pomalu rozjel. Chvíli ještě hleděla z okna, po kterém klouzaly kapky jako nikdy nekončící slzy. Nakonec jí však klesla víčka a ona se poddala světu snů, který tak nenáviděla.
Pls komenty..:D

Happy..! :D

26. května 2010 v 17:01 | Sakura3021 |  My...
Jak vidíte lidičky jsem nehorázně šťastný človíček..
Dozvěděla jsem se totiž jednu skvělou zprávu..
Yuu nejde na operaci.!! Což je super..Uf měla jsem takový strach..!
No a tak vás chci obdařit několika povídkami..
Jde se na tooo..! :D:D:D

s

Vy si z toho děláte legraci, ale jestli se ty hnědý podšálky ztratí..!!! :D

25. května 2010 v 21:20 | Sakura3021 |  My...
Já a Yuuki


Lidičky? Jk vidíte Nová šance je dokončená..
Chystám se vrhnout na novou povídku..Ale nemám náladu..
Protože se bojím o svou neechan.. Zase jde na operaci..Ale já jí budu věřit..! Ona to zmáákne..!
Protože ONA je opravdu silná a úžasná osoba..!
nO jinak opravdu se vám omlouvám..
Ale nemám na dělání povídky náladu..
Potřebuji se prostě nějak odreagovat..
Ale nebojte..Během týdne přidám pár videíí a článečků a možná v pátek povídka..Uvidíme...:)
Pak ještě 11-14.6 tady nebudu..Ale přednastavím pát článečků takže blog neusne..:) 
Tak já zase jdu...Tak papa!!

Nová Šance-Epilog

23. května 2010 v 11:33 | Sakura3021 |  Nová šance
Nová Šance, Nový obrízek k povídce..
"Kde to jsem?!" Ptám se sama sebe. Kolem mě je samá tma a já cítím, jak se mi do nohou opírá černá ledová voda. Proud se mě snaží strhnout hlouběji do temnoty, ze které není úniku. "Jsem mrtvá?" Ptám se znova na další nezodpovězenou otázku. "Jsem tady sama?!" Zeptám se sama sebe znovu, ale v té černočerné tmě nevidím nic. "Tohle, že má být nebe?!" Zeptám se nahlas a na mé tváři se rozlije ironický úsměv. I přesto, že nevím kde jsem nebojím se. Necítím nic i ten zlověstný stín pochybností a starostí, který obklopoval mé srdce náhle zmizel. Už necítím tu tíhu zodpovědnosti. Cítím se volná. Svobodná. Ale jediné co cítím je bodavý pocit osamělosti v této temnotě. Sklopím oči k zemi i když nic jiného se nezmění. Stále vězím v neuvěřitelné tmě. Najednou zjistím, že voda mi sahá po pas. Nemůžu se skoro hnout kupředu. Studená voda mě mrazí po celém těle a silný proud se mě snaží strhnout. Končetiny mám neuvěřitelně slabé, ale silou vůle se snažím postupovat kupředu. Nevím jestli jdu správným směrem. Nemám se přece jenom nechat strhnout proudem a zjistit kam mě donese? Nebo mám dál pokračovat a trápit se? Proč si vždy musím vybrat tu těžší cestu? Proč, proč, proč? Otázka na kterou nejspíš nikdy nenaleznu odpověď. Zůstala jsem tu sama, jen se svými myšlenkami. Ale člověk jako já si stejně nezaslouží nic jiného než samotu a utrpení. Ublížila jsem už moc lidem a teď si zasloužím trest. Zastavím se. Třeba tam kam směřuje silný proud je místo zapomnění. Místo, kde na vše zapomenu a nebudu se muset ničím trápit. Už, už se chci nechat unášet tím ledovým proudem. Roztáhnu ruce a usměji se, ale pak se mi vybaví dvě tváře. "Sasuke, Naruto.." Zašeptám jejich jména v domnění, že se přede mnou najednou zjeví. Vezmou mě za ruku a budeme zase tým 7. Budeme plnit mise a vzpomínat na krásné společně strávené chvíle. Proč se to tak muselo zvrtnout? Proč se naše cesty rozešli každá jiným směrem? Opět se mi nedostane odpovědi. Zavřu oči, a chci se nechat unášet proudem dál. Dál do neznáma a do té temnoty, která mě čeká. Opět cítím ten nesnesitelný chlad, který mě obklopuje. Pak však ucítím něco zcela jiného. Něco teplého mě zašimrá na tváři a já se přinutím otevřít oči. Pak to spatřím. Na mou tvář dopadá bílé světlo, které je tak teplé. Do žil se mi vlije nová naděje. Nechci zůstat v temnotě. Instinktivně se vydám za světlem. Proud se opět zvýšil, ale já to nevnímám. Rychlými kroky a tempy se snažím dojít až k tomu světlu, které je nejspíš mou záchrannou. Mám ho na dosah ruky. Poslední rychlý krok a pak se něco změní. Už nestojím nohama v té černé řece. Nýbrž stojím pevně na zemi. Na bílé zemi. Ohlédnu se za sebe a už nespatřím temnotu. Objevím se v bílé místnosti. Podívám se na své ruce. Všude zaschlá krev i rána na břiše je stále čerstvá, ale nebolí. Na sobě mám bílé šaty nyní také zabarvené do ruda od mé krve. Proč je mám na sobě? Kde to zase jsem? Zase nejsem vystrašená. Jako kdybych už tady někdy byla. Ano to je ono. Byla jsem tu v ten den. V den kdy jsem opět spatřila své přátele a dostala jsem se do minulosti. Byla jsem v této místnosti, ale jen na chviličku. Proto mi to místo přišlo známé. Porozhlédnu se v místnosti, ale všude jsou jen bílé zdi. Pak však spatřím dveře. Bílé dveře. Otevřu je, ale něco mě překvapí a donutí mě ustoupit o dva kroky zpět. Spatřím Sasukeho, jak se sklání nad mým bezvládným tělem. Bere ho do náruče. Poté spatřím brečící Ino, smutného Kibu a Shikamara, který bere Naruto na záda. Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápili. Chtěla jsem je jen zachránit. Do očí mi vrhnout slzy, které pak volně stékají po mé tváři a dopadají na podlahu pode mnou. Nechtěla jsme jim ublížit. Rozhodně ne. Po chvilce se obraz přede mnou změní a já spatřím jeden hrob. Můj hrob. Všichni kolem na něj dávají bílé růže. Jen Sasuke tam dá rudou růži. Tak taková je má budoucnost? Tahle můj život opravdu skončil?! Proč?! "PROČ?!!!!!" Zakřičím a ta otázka se ke mně ozvěnou vrací stále dokola. Leknu se. Někdo mi dá ruku na rameno. Otočím se a vytřeštěně hledím na osobu, která stojí za mnou. Zmohu se jen na jedno jediné slovo. "Mami..?!" Vykřiknu a ustoupím o dva kroky dozadu. Narazím zády o stěnu a po mé tváři neustále stékají slané slzy. Nevěřícně se na osobu přede mnou dívám. Není pochyb. Je to má matka. "Ach dítě moje. Co se stalo? Proč si tady? Proč jsem já tady? Určitě se ti tyhle otázky honí hlavou." Matka ke mně přišla a já ucítila důvěrně známou vůni třešní. Natáhla jsem
ní ruce. A potom jsem jí objala. Konečně jsem nebyla sama. Matka se po chvilce odtáhla a zadívala se mi do očí. Pak promluvila ustaraným hlasem "Mí nadřízení se rozhodly. Dali ti novou šanci a ty si je nezklamala a zachránila jsi své přátele. Sledovali tě celou tu dobu."
"Cože?" Řeknu a nevěřím, že mě celý můj život mě někdo pozoroval. Matka na mou otázku nereagovala a pokračovala dál. "Rozhodli se dát ti zpátky tvou duši. Můžeš se za nimi vrátit. Ale pamatuj si. Život je to nejcennější, co může být. Proto ho nepromarni a užívej si ho dokud můžeš. Budu tě navždy chránit a pozorovat. Sakuro.." Zašeptala a já se opět rozplakala. "Už tě nikdy neuvidím?" Zeptala jsem se mezi vzlyky. Matka zakroutila hlavou. "Mami.." Zašeptala jsem naposledy, ale matka zmizela, stejně jako vše ostatní. Zavřela jsem oči. Opět jsem se propadala do tmy. Ale už jsem neplakala. Usmívala jsem se.

***

"Píp..Píp…Píp…" Ozývalo se místností. Tsunade už chtěla Sakuro odpojit od všech přístrojů, ale pak uslyšela, jak její srdce začalo prudce znovu bít. "Zázrak..Ona…ŽIJE..!" Vykřikla a hned Sakuřin stav stabilizovala.

O hodinu později:
Pomalu jsem otevřela oči. "Žiji?" Pomyslela jsem si a usmála jsem se. Sáhla jsem si na břicho. Po tržné ráně nebylo ani stopy. Rozeznávala jsem ty stěny a ten pokoj. "Konoha, nemocnice.." Zašeptala jsem. Měla jsem chraplavý hlas. Prudce jsem se otočila na stranu, když jsem uslyšela hluboké oddechování. Seděl tam on. Opravdu. Nebyl to ten 12-ti letý Sasuke, kterého jsem znala. Byl to 17-ti letý Sasuke. "On žije.." Zašeptala jsem a do očí mi vhrkly slzy štěstí. "Dokázala jsem to.." Zašeptala jsem znovu. Sasuke mě držel za ruku a spal. Nechtěla jsem ho budit, ale neodolala jsem. Potřebovala jsem vidět jeho uhlově černé oči, které jsem tak zbožňovala. Byl tak nevinný když spal. Druhou rukou jsem ho pohladila po tváři. Něco zamručel a pak pomalu otevřel oči. Zadíval se na mě překvapeně a nezmohl se na jediné slovo. "Ahoj.." Zašeptala jsem a usmála jsem se na něj. Konečně jsem se mohla usmát svým pravým a nefalšovaným úsměvem. Jak dlouho jsem se takhle nesmála? Už hodně dlouho. Sasuke neodpověděl. Jen se nade mě nahnul a políbil mě na mé horké rty. Polibek netrval dlouho, ale za to byl plný lásky. "Nikdy, opakuji nikdy už mi tohle nedělej.." Řekl a já přikývla. Konečně se mi splnil můj dětský sen. Já chodila s velkým Sasukem Uchihou. Kdo by si to kdy pomyslel? Po chvilce jsem spatřila, jak se rozrazili dveře a do místnosti vpadl hyperaktivní blonďatý Naruto. V jeho očích plála jeho obvyklá jiskra. Přívětivý úsměv na jeho tváři také nesměl chybět. Konečně jsem spatřila takového Naruta jakého jsem znala, ale byl trochu jiný. Určitě hodně vyrostl a zesílil. Naruto ke mně přišel a prudce mě objal. "Naruto.." Zašeptala jsem a on ještě stisk zesílil. "Vítej zpátky mezi námi.." Řekl, dal ruce za hlavu a opět se usmál. Konečně jsme zase tým 7. Jen my tři.
Za chvíli byla celá místnost plná mích přátel a já se upřímně smála jejich vtipům a všem novým věcem co se v Konoze během mé nepřítomnosti udály. Až když je Tsunade vyhnala, že návštěvní hodiny jsou u konce měla jsem chvilku klidu. Zadívala jsem se ven z okna na zapadající slunce nad hlavami 5 hokágů. Já se však podívala ještě víš. Tam nahoru na oblohu. Věděla jsem, že tam někde je má matka a otec a právě teď mě bedlivě pozorují. Určitě se usmívají jak je znám. Vybavila jsem si matčiny slova "Život je to nejcennější co může být. Proto ho nepromarni a užívej si ho dokud můžeš. Budu tě navždy chránit a pozorovat. Sakuro.." Tyto slova jsem si vryla navždy do paměti. "Arigato mami.." Zašeptala jsem znovu. Konečně můžu svůj život žít naplno. Bez věčného strachu a bez pochybností.

Nikdy nepřestávej věřit ve své sny!
Protože jednou se určitě stanou skutečností..!

Konec..

PS: Snad se líbilo..Jsem na tuhle povídku opravdu hrdá..A doufám, že se líbila i vám..!

Nová Šance 20.díl

22. května 2010 v 21:23 | Sakura3021 |  Nová šance
Nová Šance, Nový obrízek k povídce..

Kapitola 20:
Nikdy se nevzdám..!
Boj trval už dobrou hodinu. Byla jsem úplně na dně. Podařilo se mi vyřídit jedno z Peinových šesti těl, ale dalo mi to hodně zabrat. Na jeho tváři nebyla znát ani stopa po jakékoliv emoci či únavy. Kamenná a bezcitná tvář a v očích Rinnegan. Ale já se ho nebála. Pein náhle zmizel. Objevil se za mnou a já nebyla dost rychlá abych vykryla jeho výkop. Jeho noha se mi prudce zaryla do zad a jeho úder mě odhodil dozadu. Tupě jsem narazila na stěnu za mnou. Z úst mi vytekl pramínek krve. Nehýbala jsem se. Neměla jsem na to sílu. Chtěla jsem jen v klidu umřít. Zapomenout na všechno utrpení a uniknout od všech starostí. Od bolesti, která tak dlouho sužovala mé srdce. Ale věděla jsem, že to nemohu udělat dřív, než tady dokončím svou práci.
Opatrně jsem pohnula pravou rukou. Napřímila jsem se a setřela si zakrvácenou rukou pramínek krve, jako jsem to dělala už několikrát předtím. Moc to nepomohlo a na tváři mi zůstala velká rudá šmouha, ale té jsem nevěnovala ani sebemenší pozornost. Můj nepřítel mě pozoroval a já se silou vůle dala do pohybu. Vytáhla jsem opět Sayu z pouzdra a zdvojnásobila svojí rychlost. Nohy mi vypovídali službu, ale já to přesto nevzdávala. Rychlostí blesku jsem se přemístila za Peina. Prudce jsem se ohnala Katanou, ale Pein byl rychlejší a mrštně se vyhnul, otočil se na mě a vrazil mi pěst do žaludku. Tlaková vlna mě odhodila opět do stěny a já vykašlala krev. Avšak Pein mi nedal pokoj. Jeho další já se přemístilo ke mně. Zvedlo mě z podlahy a začalo mě škrtit. Sekla jsem po něm Katanou a stisk škrcení trochu povolil. Klesla jsem na kolena a zhluboka vydýchávala. Všech zbylých 5 Peinovo já se shromáždilo u sebe a nepřestalo mě sledovat. Postavila jsem se. Vlasy jsem měla slepené potem a oblečení skoro na všech místech potrhané. Po těle mi stékaly pramínky potu smíchaného s mou krví. Každičký sval v těle mě bolel a jakýkoliv pohyb způsoboval nadměrnou bolest. Opět jsem se rozeběhla, i když jsem věděla, že to k ničemu nevede. Ucítila jsem jak stříbrné ostří proťalo vzduch a zabořilo se mi do hluboko těla. Vyplivla jsem krev a nezmohla se na nic jiného než na slabé zasténání. Můj nepřítel prudce vytáhl Katanu z mého těla a jeho úder mě prudce odhodil stranou. Dopadla jsem na bok. Z břicha mi vytékalo obrovské množství krve. Věděla jsem, že tohle bude nejspíš můj konec. Ale ještě nemůžu. Ještě před svou smrtí musím splnit slib. A zachránit je. Cítila jsem chlad, který obklopoval mou mysl i tělo jako jedovatý had. Jen pouhou silou vůle jsem se znovu zvedla z té studené kamenné podlahy. Pomalu jsem ztrácela vědomí. "ještě ne..Ještě ne..!" Opakovala jsem si v mysli a udělala první tři kroky dopředu. Držela jsem si ruku na ráně, ze které nepřestávala téct rudá krev. Pohled se mi mlžil. Sáhla jsem po Saye a v mysli jí sdělila svůj plán. "Odpusť mi sestřičko, ale musím to udělat. Je to zakázaná technika předávaná z generace na generaci v klaně Haruno, že? Ale aby se ta technika mohla uskutečnit musí za ní uživatel položit svůj život. Je to má jediná a nejspíš i poslední šance."
"Ne Sakuro! nedělej to, prosím! Nemůžeš se přece obětovat, jen proto, aby si je zachránila! Tvůj život je cennější!
NARUTO BY SI TO NIKDY NEPŘÁL..!"
Zakřičela na mě, ale já jí neposlouchala.
"Já vím.." Sdělila jsem jí zcela vyrovnaně. Byla jsem připravená na smrt a nebála jsem se jí.
"Už mě nepřesvědčíš Sayo. Chci ti jen poděkovat za to, že si i v těch nejhorších chvílích stála při mně. Prosím vzpomínej na mne v dobrém. Sayonara neechan..!"To byla má polední myšlenka, než jsem Sayu schovala do pouzdra. Odhodila jsem jí stranou a zpříma se zahleděla svým nepřátelům do očí. Stály přede mnou a pohrdavě mne sledovaly. Byla jsem slabá tak moc slabá. Zavírali se mi víčka a cítila jsem příšerný chlad a bolest, která sužovala nejen mé srdce, ale i celé mé tělo. Mysl se halila černou tmou, ale já se jí snažila udržet stále čilou. Ruce se mi chvěly. Ale přemohla jsem třas a uklidnila jsem se. "Porazím vás i kdyby to bylo to poslední co kdy udělám..!" Zašeptala jsem a zavřela jsem oči. Rukama jsem mezitím udělala nespočet znaků v obrovské rychlosti. Jako malá mě máma tohle jutsu naučila, ale zakázala mi ho kdy použít.
Bohužel, dnes přišel ten správný čas na to abych to použila. Nebudu jen nečinně stát a přihlížet jak všichni kolem mě umírají.
Po změti rychlých znaků jsem se kousla do prstu. Na kamennou podlahu pode mnou jsem svou krví napsala další řadu znaků. Když jsem dopsala udělala jsem poslední rychlý znak. Znaky napsané mou krví na podlaze žlutě zazářili, vznesly se do vzduchu a začali kolem mě poskakovat v roji zářivých světélek. Jako kdyby najednou oživli. Potom se mi jeden po druhém vsakovaly do těla. Prudce jsem otevřela oči, které teď však nebyly smaragdově modré nýbrž byly černé jako uhel. Nebyla v nich znát jediná známka po emoci. Zadívala jsem se na své protivníky a zlomyslně jsem se usmála. Nebyla jsem to já. Mé já bylo schouleno uvnitř tvrdé skořápky. To bylo účelem tohoto jutsu. Zapudit všechnu lítost a soucit a stát se nemilosrdným strojem na zabíjení. Bohužel toto jutsu mohlo trvalo pouze několik minut, protože obrovská síla může člověka roztrhat na kusy. Vysává jeho životní energii, která je v mém případě už dost malá.
"Zakázaná technika: Odejmutí života" Řekla jsem chladným a vyrovnaným hlasem a potom jsem vykřikla. Nebyl to křik, jako když někdo trpí, byl to spíš vítězný křik. Zazářila jsem červeno-černým světlem. Rudé plameny olizovaly celou mou postavu a vinuli se po ní jako jedovatý had, který se sápe po své kořisti. Černé plameny šlehaly do výšky a splývaly tak s mými dokonale černými oči. Zlostně jsem se usmála a podívala jsem se na své protivníky, které jako kdyby to nevyvedlo z míry. Udělala jsem krok a v mžiku jsem prvnímu překvapenému Peinovy podrazila nohy. Vyhnula jsem se dalšímu úderu a mrštně je oplácela. Vytáhal jsem z opasku kunai, který se hned na to proměnil na černě zářící Katanu. Byla jsem rychlejší než zvuk a zabodla jsem prvnímu Peinovy Katanu hluboko do srdce. Vydal jediný tenoučký sten a pak jeho bezvládné tělo kleslo k zemi. Kopla jsem do mrtvoly, abych se ujistila, že nežije a hned jsem se vrhla na další. Má síla byla obrovská a během deseti minut tam stál jediný a poslední Pein. Poodešla jsem od něj na dva metry. Políbila jsem kovové a chladné ostří Katany, která hned na to rudě vzplála. Pak jsem řekla "Smrtící objetí" Plameny z mé Katany prudce vyšlehly a dopadly na mého nepřítele. Pein se snažil bránit, ale můj nápor byl moc silný. Černé plameny ho oklopili a vytvořili tak neproniknutelnou zeď. Potom se přidali i rudé plameny. Olizovali celé jeho tělo a škvařili mu kůži na popel. Zařezávali se hluboko do masa a vypadalo to opravdu děsivě.
Pein vydal jediný hluboký sten, ale stále se snažil bránit. Ucítila jsem silné bodnutí v žaludku a obrovskou bolest. Plamen kolem mě zeslábl a já padla na kolena. Má životní energie byla na minimum a rána na břichu začala opět silně krvácet. Naposledy jsem se zadívala na svého nepřítele, který se škvařil v plamenech. Jutsu povolilo a já se svalila na zem. Pak zmizelo a mé oči dostaly opět tu smaragdově zelenou barvu. Ale ta barva byla jiná. Jako kdyby z ní vyprchala veškerá jiskra života. Překulila jsem se na záda a zahleděla se na dohořívající kousky masa mého soka. "Dokázala jsem to.." Pomyslela jsem si. Opět mě polil chlad a studený pot, který mi stékal po zádech a čele. Pohled se mi mžil, tak jsem zavřela oči. Mysl se pomalu propadávala do tmy. Úlevně jsem se usmála a moje poslední myšlenka byla
"Splnila jsem svůj slib.."
Pak dívce končetiny ochably. Mysl zcela potemněla a smaragdově zelené oči navždy ztratili svůj jas. Škoda, že dívka neslyšela jak k ní někdo přiběhl a zběsile zakřičel její jméno. Chytil jí za ruku a po jeho tvářích stékaly slané slzy smutku a žalu.

***

"Sakuro tohle nám nedělej..!" Říkala Hokage a zběsile se snažila probrat růžovlasou dívku k životu. Tsunade co s ní je?!" Vyhrkla Ino a ruce se jí třásly od strachu. Právě byly na operačním sále a její přítelkyně, která byla tak dlouho v komatu dostala náhle zástavu srdce. Tsunade se snažila jak mohla, ale pak se ozval ten nepříjemný zvuk, který všechny ohromil.
"Pííííííííííííííííííííííííííííííííííp…."
Dívčino srdce navždy přestalo bít. Tsunade svěsila ruce podél těla. Po tváři jí stékaly slané slzy a stále upřeně sledovala dívku s růžovými vlasy před sebou. Nemohla tomu uvěřit. Ztratili jí. Navždy.
Ticho v místnosti prolomil až pronikavý výkřik, který patřil jedné blonďaté dívce. "NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!" Vykřikla a svezla se na kolena. Dnes jí zemřela kamarádka. Dívka, která nade vše milovala své přátele a byla ochotná za ně zaplatit i tak vysokou cenu.
Zaplatila svým vlastním životem za cenu jiných a pro ni milionkrát cennějších životů.
Dnes tu zemřela osoba, která bude navždy nést jméno..
Haruno Sakura..

Ps: Tohle je sice poslední díl, ale ještě bude Epilog. Protože nevíte jak se změní celá budoucnost Konohy? Když Sasuke a Natuto žijí jak se tedy změní budoucnost lidstva?
To se dozvíte v závěrečném Epilogovi.

Nesnáším tu větu YOU LOST..! :D

21. května 2010 v 14:38 | Sakura3021 |  Denníček
Lidičky jsem to ale zlý človíček co?!
Nic nepřidávám..!
Ale promyslela jsem si jak skončí povídka Nová Šance..
Ale nneřeknu vám jak..
nechte se překvapit..! :D
Taak a jak pak se jinak máte?
Co škola?
Dneska konečně pááTEK A PAK VÍKEND co?! :D 
Jaký Máte plány na víkend?
A co pak rodiče? Otravují? :D 
No tak já zase letim..
Tk pp..=*

:)





Lidičky? Potřebuji pomoc..! :D

18. května 2010 v 19:28 | Sakura3021 |  Denníček
fru


Ta pomoc spočívá v tom..
že mi řeknete, jestli má Nová Šance skončit šťastným koncem nebo špatným koncem..!
Potřebuji radu...
Oba dva konce mám perfektně promyšlené, ale nechci vás třeba smutným koncem otrávit..!
Nenapíšu vám jak jsem se nakonec rozhodla, ale přihlédnu k vašim komentářům..!
Protože chci znát váš názor..:D
Jinak jak jsem vám už jistě psala tento dílek by měl být konečný...
A teĎ potřebuji vědět jaký bude konec..
Protože v té poslední kapitolce ještě nebude

naspáno jak to skončí..
Vás budu ještě dlouho napínat a pak tam hodím Epilog..! :D
Tak rychle se té povídky nezbavíte..! :D
Taak doufám, že aspoň někdo odpovíte a napíšete svůj názor..!!! :D
Arigatoo minna-san..! :D  
S pozdravem vaše Saky3021 ..:D


saky

Nová Šance 19.díl

16. května 2010 v 20:34 | Sakura3021 |  Nová šance
Nová Šance-new picture! :D

Kapitola 19:
Přesně včas..!
Dívala jsem se přesně doprostřed místnosti a zřetelně jsem slyšela svůj zrychlený dech a rychle bijící srdce. Vytřeštěně jsem se dívala před sebe a nemohla jsem tomu uvěřit. Naruta opět zajaly. Ale Natuto byl zcela jiný. Tak bez života, jako kdyby z něj veškerá síla, bojovnost i samotný život vyprchal. "Ne..!" Pomyslela jsem si. "To nemůže být pravda..!" Vtloukala jsem si do hlavy. Vteřina po vteřině ubíhala a já se stále dívala na ochablé tělo přede mnou. Kolem něj stálo pět osob v černých pláštích s červenými mraky, které zřejmě má přítomnost upoutala. Viděla jsem jak z mého přítele po malých kousíčkách proudí rudá chakra. Došlo mi, že rituál je skoro hotov.
"Je konec.." Zašeptala jsem a svezla jsem se na kolena. Stále jsem se dívala na Narutova zavřená víčka, ochablé a bledé tělo a jeho úsměv nahradila mrtvolně bledá tvář. "Proč..?!" Málem jsem vykřikla, ale donutila jsem se tak neudělat. Slzy se mi vehnaly do očí. "PROČ, PROČ, PROČ?!" Šeptala jsem stále dokola. Tři osoby se ke mně přibližovaly. Věděla jsem, že mě dostanou. Tak či tak, je opět zabijí a já jsem tady jen na obtíž! Znovu!
Byla jsem na pokraji zoufalství a cítila jsem jak se pomalu vzdávám. Mé tělo propadalo únavě a pohled se mi mlžil. Přála jsem si jen smrt.
Pak se však něco stalo. Zaslechla jsem výkřik. A hned po něm další. Oni křičeli. Křičeli mé jméno. Nevím, jestli to bylo pouze v mé fantazii, ale živě jsem si vybavila dobu strávenou společně s nimi. Dobu, co jsem je opět spatřila mezi živými. Nechci to znovu ztratit. "Tentokrát už ne..!" Vykřikla jsem a prudce jsem se zvedla. Dala jsem přece slib ne? A sliby se mají plnit a já tenhle splním. I kdybych proto měla zemřít..!
Vstala jsem právě včas abych vyblokovala Katanu, která mi mířila na můj nechráněný hrudník. Prudce jsem odskočila. Hned za mnou zuřila bitva na život a na smrt mezi dvěma bratry. Nehodlala jsem Sasukeho zklamat. Budu také bojovat! Vím, že je jich na mě bylo moc. Nemůžu je nikdy sama porazit, ale to nevadí. Já to nevzdám! Budu bojovat do posledního dechu, protože jen tak vyhraji..!
Další úder jsem vykryla. Mé oči zajiskřili odvahou a já se zlomyslně usmála. "Ukážu jim, kdo je tady lepší.." Zašeptala jsem a prudce jsem se rozmáchla. Kov o Kov zařinčel a nohou jsem vykryla další úder, který mi tentokrát mířil na žaludek. Avšak jedna rána přišla nečekaně. Někdo mě prudce uhodil do zad a já klesla na kolena. Pak mě však další úder odhodil do zdi. Svezla jsem se po ní na kolena a z úst mi vytekl pramínek krve. Nemohla jsem se zvednout. Nohy a ruce vypověděli službu. "Mysli, mysli, sakra mysli Sakuro!" Křičela jsem na sama na sebe, ale nepomáhalo to. Nemohla jsem nic dělat. Tak tahle to opravdu skončí?! Tahle skončí veškeré mé úsilí?! Ne tady rozhodně ne..!
Opatrně jsem se postavila. Sotva jsem se držela na nohách. Uviděla jsem blyštivé ostří, jak se ke mně rychle přibližuje. Zavřela jsem oči. Tohle nevykryji. Očekávala jsem bolest, ale ta se nedostavila. Otevřela jsem proto oči. Nemohla jsem tomu uvěřit. "Lidi.." Zašeptala jsem a do očí mi vhrkly slzy. "To sis myslela, že tě necháme ve štychu?" "Ino?!" Vykřikla jsem. "Donutila nás sem jít..Někdy je hrozně otravná..!" Ozval se za mnou otrávený hlas, který mě zřejmě zachránil. "Shikamaru?!" Vykřikla jsem nadšeně. "Ani nevíte jak ráda vás vidím lidi" "Nápodobně.." Odvětil hnědovlasý chlapec, která stál těsně za Shikamarem. "Kibo..?!" Vykřikla jsem znovu a spatřila jsem jen jeho úsměv a bílé zuby. "My se tady postaráme o zbytek, ty jdi zachránit Naruta…" Poručil mi Shikamaru. Kývla jsem, ale vzápětí jsem pocítila ostré bodnutí u srdce. Uvědomila jsem si skutečnost, která, ale nesnesitelně bolela. "Naruto, on..on..on je.." Zalykala jsem se slovy. "Cože je?!" Zeptal se Shikamaru a povytáhnul pravé obočí a mezitím vykryl jeden ostrý úder.
"On..JE MRTVÝ..!" Zakřičela jsem na něj. Po tváři se mi koulely slzy, které jsem, ale hned setřela. "Cože? A proč by ho jinak Pein unášel pryč?! Nepozorovaně jsem mu zkontroloval tep, Naruto žije i když z posledního.." Dodal Shikamaru a já se usmála. Dostala jsem novou naději. "Díky.." Zašeptala jsem a pak už jsem se plná nové energie vydala stopovat Peina. Určitě ještě rituál není dokončen, jinak by Naruta nebral sebou. Nejsem si jistá, jestli Peina dokážu zastavit, ale zkusit to musím. Pro Naruta! On by to pro mě udělal určitě také!
Vyběhla jsem z místnosti a zahalil mě kouř. Když trošku pominul všimla jsem si bitvy, která se tu odehrávala přede mnou. Mezi Sasukem a Itachim. Sasuke měl pečeť skoro po celém těle a Itachi byl troch zadýchaný. Na obou byla znát únavu z dlouho trvajícího boje. Zahleděla jsem se na Sasukeho. Nenávistně pozoroval svého bratra a v očích mu plála zášť. Nevnímal jak jsem kolem nich proběhla. Věnovala jsem mu poslední letmý pohled, možná to je naposledy co ho vidím. ale pak jsem zahlédla, černý plášť a zrzavé vlasy. Běžela jsem za ním a pak jsem zabočila do další chodby. Něco mě ale překvapilo. Pein se zastavil. Položil Naruta na zem a zadíval se na mě. Nejspíš, mě chtěl vyřídit a pak pokračovat v tom co začal. Pohled jsem mu opětovala a zahleděla se na nezvykle bílý obličej mého kamaráda. "Vydrž Naruto, já tě zachráním..!" V očích mi vzplála naděje a odhodlání. Vím, že nejspíš v tomto souboji zemřu, ale rozhodně budu bojovat!
Protože prohra stejně jednou přijde. Ale já budu hrdě stát na straně vítězů!

Příště:
Kapitola 20 (závěrečný díl)
Nikdy se nevzdám..!

PS: Tohle byl předposlední díl!
A doufám, že se vám líbil..:)

Rock Lee Alá "Huňaté obočí.." sexy jutsu COSPLAY?! A v Německu?! Aneb můj velkolepý Návrat..! :D

16. května 2010 v 19:40 | Sakura3021 |  Denníček
Yoko devil

Čawte Potvůrky..! :D
Taaak ja říká nadpis jsem zpáátky..!
Zečneme pěkně popořádku..
Za prvé chci poděkovat Yuu-neechan, že se mi starala o bloček..!
Za druhé děkuji všem Sbénkům, že si měn esmazala
a za třetí děkuju vám všem, že stále chodíte na můj bloček..!!:D
No, ale teĎ k tématu..
V německu jsme získali první místo..! :D
Což je super..! :D
No a co znamená ten nadpis?
Normálně tam byla jedna Němka a ta měla táák huňatý obočí,
že jsem tam chytila z ní záchvat smíchu...
Hned jsem si vzpomněla na Rock Leeho..!
No a jak pak jste se tady měly vy?
Já jsem si to náramně užila..
Jinak povídky jsou rozepsané a pracuje se na nich..! :D
No tak to je ode mě vše..
Bye-Bye minna-san..! :D